Článek
Vždycky se tam těšil — miloval malé semafory, červenobílé kužely, jízdu mezi malými značkami. Bylo to jeho nejoblíbenější místo od chvíle, kdy dostal první odrážedlo.
Jenže letos na jaře se něco změnilo.
Poprvé to bylo jen nenápadné. Když jsem řekla, že půjdeme na hřiště, ztuhl, jako by mu někdo vypnul radost z obličeje. „Já nechci,“ zamumlal a dál skládal kostky. Myslela jsem, že je unavený.
Podruhé už zvedl tvář a jeho oči byly široké a vyděšené. „Mami… tam je pán.“
„Jaký pán, zlato?“ zasmála jsem se, protože koho by napadlo brát to vážně. Na dopravním hřišti byli učitelé, děti, někdy rodiče. Žádný tajemný pán.
„Ten v tom tmavým,“ řekl a schoval se za mě.
„To bude asi instruktor,“ uklidňovala jsem ho. Jenže on zavrtěl hlavou tak prudce, až mu vlasy zavířily kolem obličeje.
„Ne, to není učitel.“
Tenkrát jsem jen mávla rukou. Občas mají děti výmysly. Zkrátka jsem to přisoudila jeho fantazii.
Ale dnes… dnes mě to mrzí.
O pár týdnů později měli na dopravním hřišti školní akci. Syn tam měl být s družinou. Byl nervózní už ráno. Kousal si rty, pořád si upravoval batoh, jako by hledal odvahu, kterou v sobě nemohl najít.
„Mami… když tam půjdu, můžeš být někde poblíž?“ zeptal se.
„Neboj, všechno bude v pořádku,“ řekla jsem. A poslala jsem ho.
Když jsem odcházela do práce, nemohla jsem se zbavit zvláštního pocitu. Takové jemné nevolnosti v břiše. Jenže jsem to přehlušila povinnostmi dne.
Kolem třetí mi zavolala vychovatelka. Hlas měla napjatý.
„Můžete prosím přijet? Malý měl hysterický záchvat. Není schopný mluvit.“
Než jsem nasedla do auta, ruce se mi třásly.
Když jsem doběhla na hřiště, seděl na lavičce, zabalený v dece. Třásl se jako po zimní bouřce. Vychovatelka jen krčila rameny: „Začal křičet. Nikdo neví proč. Jen se díval směrem k zadní části hřiště.“
Tam, kde bývá starý domeček na uskladnění kuželů.
Sedla jsem si vedle něj. Přitulil se ke mně tak pevně, jako když byl úplně malinký. Po dlouhé době ticha mi zašeptal:
„On je zase tam. A volal na mě.“
„Kdo? Ten pán?“
Zvedl ke mně oči. Byly rudé od pláče.
„Říkal: Pojď sem, já tě znám.“
Ztuhla jsem. Ten tón v jeho hlase… nebyla to dětská fantazie. Byl to opravdový strach. Takový, jaký dítě nevymyslí.
Vzala jsem ho domů a večer, když usnul, jsem se rozhodla, že tam půjdu sama. Chtěla jsem vědět, co ho tak vyděsilo. A taky jsem měla potřebu si dokázat, že se bojím zbytečně.
Hřiště bylo prázdné. Tiché. Jen lehký vítr pohupoval řetízky na houpačkách. Když jsem šla ke starému domečku, všimla jsem si, že dveře jsou pootevřené. Nikdy nezůstávají otevřené — vždycky je zamykají, protože uvnitř jsou nářadí a značení.
Zastavila jsem se pár kroků před nimi.
A pak jsem uslyšela… něco. Tichý škrabot, jako když někdo přejíždí nehtem po dřevěné stěně. Prudce jsem se nadechla a ustoupila o krok. Srdce mi bušilo až v krku.
„Haló?“ zavolala jsem.
Ticho.
A pak se dveře pomalu zavřely. Samy.
Ten zvuk — pomalé, táhlé cvak — mi vyrazil dech.
Nebyla jsem schopná tam zůstat ani vteřinu. Utekla jsem k autu, jako by mi někdo dýchal na záda.
Od té doby se synovi nevnucuji. Neptám se proč. Nesnažím se mu vysvětlovat, že se bát nemá.
Protože jsem ten strach slyšela. A kousek ho viděla na vlastní oči.
A nejvíc mě mrzí, že jsem mu tehdy nevěřila. Protože kdybych věřila… možná by ten hlas nevolal právě jeho.
