Článek
Ale úplně dole, pod bednou s porcelánem, ležela malá knížka ovázaná provázkem.
Byl to deník. Kožený, potrhaný, na hřbetě rozšklebený jako stará rána.
Položila jsem ho na stůl a rozvázala provázek. A jakmile jsem otevřela první stránku, žaludek se mi stáhl.
Ten rukopis jsem poznala okamžitě.
Byl to můj.
Jenže já jsem ten deník nikdy předtím neviděla.
„To je nějaká shoda náhod,“ řekl můj muž, když viděl, jak blednu.
„Ne,“ zašeptala jsem. „Tohle je… můj rukopis. Úplně přesně.“
Písmo se na stránkách vlnilo stejně jako mé zápisky v notýscích. Stejný sklon písmen, stejné roztažené „t“, stejné uzoučké smyčky u „j“.
Ale zápisy… ty nebyly moje.
Otevřela jsem deník na první čitelné stránce:
„Dnes jsem ji zase slyšela v chodbě. Říká mi, že mě brzy opustí. Ale já ji nenechám odejít.“
Zamrazilo mě. Přeskočila jsem na další datum.
„Dívala se na mě, jako by mě nepoznávala. Možná už zapomněla. Možná to budu muset celé začít znovu.“
Otočila jsem stránku.
„Bojím se, že jestli se to dozví, odejde. A já to nedopustím.“
Klekla jsem si k deníku, jako by mě měly nohy každou chvíli zradit.
Co to bylo? Kdo to psal? A proč přesně tím rukopisem, kterým píšu já?
Můj muž sáhl po deníku a listoval dál.
„To je nějaká… možná jsi si ho psala a—“
„Nepamatuju si ani jednu jedinou stránku,“ přerušila jsem ho. „Nikdy bych nic takového nepsala.“
Ale jak jsem to říkala, hlas mi selhával.
V hlavě se mi vynořovala prázdná místa. Dny, které jsem měla rozmazané. Období po úrazu, kdy jsem špatně spala. Věci, které jsem údajně říkala, ale nepamatovala si to.
A jedna konkrétní myšlenka, která mě napadla už dávno — a kterou jsem vždy rychle zahnala:
Jsou chvíle, kdy nejsem úplně sama sebou.
Deník pokračoval. Záznamy byly temnější, roztřesenější, jako by je psal někdo ve spěchu.
„Tentokrát to udělala zase. Tvrdila, že si nic nepamatuje. Smála se tomu. Nechápe, že je to její vina.“
„Musím se ujistit, že už si opravdu nevzpomene. Když to zjistí, bude konec.“
Poslední řádky byly napsané téměř nečitelně:
„Je blízko. Už to cítí. Musím jednat. Dřív než ona.“
V tu chvíli jsem deník zaklapla. Srdce mi bušilo jako splašené.
„To jsem nenapsala,“ zopakovala jsem skoro prosebně.
Můj muž mi položil ruku na rameno, ale já ucukla.
„Poslyš,“ řekl tiše. „Babička tu žila desítky let. Mohla to být ona. Měla k tobě vždy blízko. Možná napodobila—“
„Nepíšu jako babička,“ sykla jsem. „A ona psala krasopisně. Tohle…“
Uchopila jsem deník tak pevně, až mi zbělaly klouby. „Takhle píšu jen já.“
A tehdy mi došlo něco ještě horšího:
Deník byl psaný pokaždé stejným typem pera, stejným tlakem, stejným tempem. Žádné stárnutí inkoustu. Stránky byly sice staré, ale písmo… působilo čerstvě.
A neobsahoval žádná data.
Ani rok. Ani měsíc.
Když jsem přejela palcem po poslední stránce, všimla jsem si drobné nerovnosti. Kapsička v kožené vazbě. Něco v ní chrastilo.
Vytáhla jsem to.
Byla to jediná fotografie.
Rozmazaná, jakoby vyfocená ve spěchu. A na ní já.
Seděla jsem u kuchyňského stolu. Psala jsem do deníku.
V ruce jsem držela přesně to pero, kterým si dnes dělám poznámky.
Podívala jsem se na svého muže. Byl bílý jako stěna.
„To… to není možné,“ šeptal. „To jsi… kdy…?“
Ale já věděla, že otázky teď nemají odpověď.
Protože když jsem deník znovu otevřela, přibyla tam další věta. Inkoust byl ještě vlhký.
Byla napsaná mým rukopisem.
A stálo tam:
„Nestojím za tebou. Podívej se ještě jednou.“
