Článek
Zdravili jsme se, občas si půjčili nářadí, na Vánoce jsme si popřáli. Věděla jsem, že nemají děti, že on pracuje „někde v terénu“ a ona z domu skoro nevychází. Nic víc. A vlastně mi to nikdy nepřišlo divné.
Až do dne, kdy zazvonili u dveří s prosbou o pomoc se stěhováním.
„Odjíždíme narychlo,“ řekla paní Novotná. „Nechceme dělat rozruch.“
Bylo to zvláštní. Byt měli zařízený, jako by tam měli zůstat ještě roky. Ale krabice už byly připravené. Všechny stejné. Bez popisků.
Pomáhali jsme nosit věci do dodávky. Nábytek byl těžký, starý, ale udržovaný. Jenže čím déle jsme tam byli, tím víc mě svíral nepříjemný pocit.
Na stěnách nebyly žádné fotky. Ani svatební. Ani rodinné. Jen hřebíčky po obrazech, které tam očividně kdysi visely.
„Vy už tu dlouho bydlíte?“ zeptala jsem se nezávazně.
Pan Novotný se na mě podíval, jako by otázku slyšel poprvé.
„Dostatečně dlouho,“ odpověděl.
Když jsem nesla krabici z ložnice, víko se pootevřelo. Uvnitř byly složky. Papíry. Fotografie.
Zastavila jsem se.
Na fotkách byli lidé. Různí. Někteří mladí, jiní staří. Ale měli něco společného.
Všichni stáli před domem. Naším domem.
A na každé fotografii byl někdo… rozmazaný. Jako by ho někdo úmyslně setřel.
„To není tvoje,“ ozvalo se za mnou.
Lekla jsem se. Paní Novotná stála ve dveřích. Dívala se na krabici, ne na mě.
„Jen… se to otevřelo,“ řekla jsem rychle.
„Ty fotky neměly být vidět,“ řekla tiše. „Ještě ne.“
Ve sklepě jsem objevila další věc, která mi sebrala klid. Na zdi, za regálem, byly vyryté čárky. Desítky čárek. Skupiny po pěti.
„Co to je?“ zeptala jsem se manžela.
„Asi bývalí majitelé,“ mávl rukou. „Počítali si víno.“
Jenže vedle čárek byla jména. Některá mi byla povědomá.
Paní Křížová.
Manželé Benešovi.
Student z druhého patra, co se před lety odstěhoval ze dne na den.
Všichni lidé, kteří z domu zmizeli.
Když jsme se loučili, pan Novotný mi podal ruku o něco déle, než bylo nutné.
„Bylo hezké bydlet vedle vás,“ řekl. „Jste klidní lidé.“
„Kam se stěhujete?“ zeptala jsem se.
Usmál se. Tentokrát smutně.
„To není důležité. Důležité je, kdo přijde po nás.“
Dodávka odjela.
Byt zůstal prázdný. Aspoň na pohled.
O týden později se nastěhovali noví sousedé. Mladý pár. Milí. Usměvaví. Přinesli koláč.
„Doufáme, že tu budeme dlouho,“ řekla žena.
V noci jsem se probudila a slyšela kroky. Ne u nás. Vedle.
A pak tlumené hlasy. Počítání.
Ráno jsem si všimla, že ve sklepě přibyla nová čárka.
A pod ní jméno.
Moje.
Ten den jsem pochopila, jak málo stačí k tomu, abyste o někom nevěděli skoro nic.
A jak snadné je přehlédnout, že se někdo nikdy nestěhoval pryč.
Jen se přesunul o byt dál.
