Článek
Čtvrté patro, vlevo od výtahu. Většinu sousedů znám jen od vidění. Sem tam pozdrav, jednou za čas výtahová konverzace o počasí nebo o tom, že zase neteče teplá voda. Nic osobního.
Nejvýraznější byla vždycky paní z bytu naproti. Říkali jsme jí s přítelkyní „paní kočka“, protože měla snad čtyři nebo pět koček a podle zvuků, co se z jejího bytu linuly, i televizi puštěnou skoro nonstop. Někdy až do noci. Večer co večer – šustění, mňoukání, vrzání podlahy, sem tam i hlasitý telefonát.
Byla to taková kulisa našeho domu.
A pak jednoho dne – ticho.
Zpočátku jsem si toho skoro nevšiml. Možná odjela. Možná si jen koupila tišší televizi. Ale po pár dnech to začalo být zvláštní. Žádné světlo za záclonami. Žádné šustění. A co bylo nejpodivnější – žádné mňoukání. Kočky, které se občas vyvalovaly za oknem nebo sedávaly na parapetu, zmizely.
Po týdnu mě to přestalo nechávat klidným. Zazvonil jsem. Nic. Zaklepal. Nic.
A pak jsem si všiml, že zpod dveří lehce táhne – jako by někde uvnitř bylo otevřené okno.
Zavolal jsem správkyni domu. Sešli jsme se před bytem a zkusili znovu zazvonit. Nic. Pak se přidal ještě soused zespodu. „Taky jsem si říkal, že je nějak nezvykle klid,“ poznamenal. „Ale popravdě – ona stejně s nikým nemluvila.“
Zavolali jsme policii.
Když přijeli a otevřeli byt, stál jsem opřený o zeď a měl zvláštní pocit. Ne že bych čekal to nejhorší, ale stejně…
Vevnitř byla tma. A zápach. Takový ten specifický – zatuchlý, cizí, nepříjemně známý.
Našli ji v křesle. Seděla, oči zavřené, ruce složené v klíně. Klidná tvář. Jako by usnula při večerním programu.
Zemřela přirozenou smrtí, řekli. Už asi před týdnem.
Kočky byly tři. Živé, ale hladové. Jedna z nich prý odešla na balkon a vyskočila na parapet, kde ji později někdo odchytil. Druhé dvě byly u ní. Jedna se tiskla k jejím nohám.
To odpoledne jsem zůstal doma, seděl u okna a zíral naproti. Pořád tomu nešlo uvěřit. Ta žena tam byla celou dobu – a nikdo si toho nevšiml. Ani rodina, ani sousedé. Ani já.
Když si o pár dní později přišli pracovníci vyklidit byt, našel jsem ve schránce dopis. Byl od správkyně.
„Paní Müllerová neměla žádné příbuzné. Děkuji, že jste zavolal. Díky vám nezemřela úplně zapomenutá.“
Nečekal jsem, že mě to zasáhne. Ale zasáhlo.
Od té doby se snažím aspoň jednou za čas pozdravit sousedy o pár vchodů dál. Když někdo zmizí, zeptám se. Ne kvůli zvědavosti. Ale protože jsem pochopil, že ticho někdy není klid.
Ticho může být volání o pomoc, které neslyšíme.
A že lidé, které považujeme jen za „kulisu“, jsou často ti, kteří by potřebovali jediné – aby si jich někdo všiml.
