Článek
Nikdy jsem se jednoho rána neprobudila s pocitem, že by mi něco chybělo. Spíš jsem se probouzela s pocitem, že všechno je tak, jak má být. A právě to bylo zrádné.
Dny plynuly jeden za druhým. Vstávání, povinnosti, práce, návraty domů. Všechno mělo svůj řád, rytmus, smysl. Uměla jsem fungovat. Uměla jsem zvládat. A dlouho jsem si myslela, že to stačí.
Jenže někde mezi tím jsem začala zapomínat, co mě těší.
Ne hned. Ne okatě. Ne tak, aby si toho všimlo okolí. Spíš jsem si přestala všímat drobností. Věcí, které mi dřív zvedaly náladu, aniž bych nad nimi musela přemýšlet. Hudba, kterou jsem si pouštěla jen tak. Procházky bez cíle. Smích, který nepřicházel z povinnosti, ale z radosti.
Když se mě někdo zeptal, co mám ráda, odpovídala jsem obecně. Bezbarvě. Bez nadšení. Jako bych popisovala někoho jiného. A nepřišlo mi to divné. Myslela jsem si, že dospělost takhle vypadá.
Radost se stala nepraktickou. Nepotřebnou.
Začala jsem si vybírat věci podle toho, co je užitečné, efektivní, rozumné. Co nezdržuje. Co nezatěžuje ostatní. A postupně jsem stejným způsobem začala zacházet i se sebou.
Když jsem byla unavená, řekla jsem si, že to přejde. Když jsem byla smutná, hledala jsem důvod, proč bych neměla být. Když se objevila touha po něčem jiném, rychle jsem ji umlčela otázkou: „A k čemu by to bylo?“
Nejhorší bylo, že jsem se cítila funkční. Nikdo neměl důvod se ptát. Já sama taky ne.
Zlom nepřišel s vyčerpáním. Přišel v tichu. Jednoho večera, kdy jsem měla konečně chvíli pro sebe. Seděla jsem doma a měla čas. A najednou jsem nevěděla, co s ním.
Nevěděla jsem, po čem sáhnout. Co by mě potěšilo. Co by mi udělalo radost. Měla jsem prostor — a byla v něm prázdnota.
Ten pocit mě vyděsil víc než únava.
Došlo mi, že jsem si dlouho nedovolila chtít. Ne proto, že by mi to někdo zakázal. Ale proto, že jsem si zvykla dávat přednost klidu před radostí. Jistotě před nadšením. Fungování před prožíváním.
Začala jsem zapomínat, co mě těší, protože jsem si zvykla, že to není důležité.
Dnes se k tomu vracím pomalu. Opatrně. Jako k něčemu křehkému. Učím se znovu vnímat drobné signály. Co mi dělá dobře. Co mě uklidňuje. Co ve mně probouzí něco, co jsem dlouho necítila.
Někdy si na to vzpomenu. Někdy ne. A to je v pořádku.
Nechci zpátky starou verzi sebe. Chci jen znovu slyšet, když se ve mně objeví radost — a tentokrát ji nepřehlušit povinnostmi.
Začala jsem zapomínat, co mě těší.
A právě to mě naučilo, jak důležité je si na to znovu vzpomenout.
