Článek
Občas se sekne počítač, někdy se sám zapne televize, jindy vám telefon oznámí „připojení k zařízení XY“, i když v místnosti žádné zařízení XY není. Smějeme se tomu, mávneme rukou – holt technika.
Ale co když se to začne dít často? Co když to má souvislost s někým, kdo už tu nemá být? Co když… se vám začne ozývat mrtvý?
To, co se mi stalo, nedokážu dodnes vysvětlit. A přísahám, že si to nevymýšlím. Jestli mi nevěříte – v pořádku. Já bych si to taky nepředstavila jako reálné. Ale stalo se to.
A všechno to začalo jedním pingem.
Tátův mobil a moje smuteční ticho
Můj táta zemřel loni v listopadu. Rychlá a krutá rakovina. Byl to typ člověka, co nikdy nemarodil, do poslední chvíle vtipkoval, i když už měl v sobě více morfinu než krve.
Byla jsem jeho jediná dcera. Měli jsme mezi sebou zvláštní pouto – někdy jsme si jen vyměnili pohled a přesně věděli, co si ten druhý myslí. Po jeho smrti mi zbyl jeho starý mobil. Starší Android, trochu poškrábaný, ale funkční. Nechala jsem si ho spíš ze sentimentu. Vypnutý, v šuplíku pod fotkami a starými dopisy.
Až do jednoho březnového večera jsem se ho ani nedotkla.
Ten večer jsem si četla v posteli, bylo po desáté. A najednou mi na mém vlastním mobilu vyskočilo upozornění:
„Nová zpráva: Táta (mobilní číslo).“
Zarazilo mě to. Měla jsem jeho číslo stále uložené, ano. Ale telefon byl vypnutý. A SIM kartu jsme zrušili. Tak jak?
Zvědavost přebila strach. Otevřela jsem zprávu. A tam stálo jen:
„Ahoj, beruško.“
Můj svět se na pár sekund zastavil.
Zprávy z jiného světa?
První myšlenka byla samozřejmě ta racionální: nějaký technický glitch. Možná někdo to číslo dostal znovu a napsal mi omylem. Ale… kdo jiný by napsal přesně tohle oslovení? Táta mi tak říkal celé dětství. Nikdy jinak. Ani „Lucko“, ani „zlatíčko“. Vždycky jen beruško.
Druhá zpráva přišla za dva dny.
„Máš se dobře? Viděl jsem tě dneska u lavičky.“
A to už mi přejel mráz po zádech.
Ten den jsem opravdu seděla v parku, na naší staré lavičce, kde jsme s tátou často sedávali, když jsem byla malá. Nikomu jsem to neřekla. Fotku jsem nikam nedala. Byla jsem tam sama, jen na pár minut po práci, když jsem si potřebovala vyčistit hlavu.
Zprávu jsem ukázala kamarádce. Řekla mi, že si ze mě někdo dělá blbý vtip. Ale já… já věděla, že to není vtip.
Telefon, který se zapnul sám
Rozhodla jsem se podívat na ten starý mobil. Po půl roce v šuplíku. Byl vybitý. Dala jsem ho do nabíječky – a když se zapnul, srdce se mi zastavilo.
Na domovské obrazovce bylo poznámkové okno. Nikdy předtím tam nebylo. A v něm:
„Nejde o telefon. Jde o spojení.“
Zavřela jsem oči. Po zádech mi přeběhl mráz. Nechtěla jsem být hysterická, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že dýchám jiný vzduch. Něco bylo jinak.
Důkaz, který mě dostal
Další zpráva přišla o týden později.
„V šuplíku máš ten obrázek, co jsem ti kreslil, když ti bylo pět. Už jsi na něj zapomněla.“
Běžela jsem do obýváku, otevřela spodní zásuvku. Všechno vypadalo normálně. Ale pak jsem zespoda vytáhla starou deskovou složku, kterou jsem neotevřela snad deset let. A mezi papíry tam byl. Papír velikosti A4, voskovky, křivý dům a usměvavá holčička se srdíčkem na tričku. A podpis „Táta“. Opravdu to existovalo. Zapomněla jsem, že ho mám.
Tehdy jsem se rozplakala.
Otázky bez odpovědí
Zkoušela jsem kontaktovat operátora, ale číslo bylo stále neaktivní. Mobil neukazoval žádné známky odeslaných zpráv. Můj telefon ale měl všechny ty zprávy zaznamenané, jako by byly reálné.
Nevím, co se stalo. Jestli to byl nějaký glitch v systému. Nebo něco, co přesahuje naše chápání. Ale od té doby jsem zprávy už nedostala.
Jen jednou, naposledy.
Na Velikonoční pondělí. Zpráva přišla přesně v 6:42 ráno. Čas, kdy mě táta vždycky budil, když jsme jako malí jezdili na chalupu.
A stálo tam:
„Jsem v pořádku. A jsem pořád s tebou.“
Zůstala jsem sedět v posteli a plakala. Ale tentokrát ne strachem. Ale tím, že jsem cítila, že něco… se uzavřelo.
Co tomu věřit?
Možná to byl jen trik technologie. Možná halucinace smutku. Ale jedno vím jistě – ty zprávy mě neochromily. Naopak mi daly pocit, že vztah s tátou nekončí smrtí. Že někteří lidé se nás drží i poté, co odejdou.
Ať už to byla náhoda, nebo něco, co věda zatím neumí vysvětlit – změnilo mě to. A pokaždé, když slyším ten známý zvuk zprávy, na chvíli se zastavím.
Protože kdo ví… možná některá z nich bude zase od něj.
