Článek
Neznal jsem jeho jméno, neznala jsem jeho příběh, ale v tu chvíli jsem věděla, že chci vědět víc. Začala jsem čekat na stejném nástupišti, sledovala jsem jeho zvyky, jak nastupuje, jak sedí, jak čte.
Po pár dnech jsme si začali povídat. Byl z ciziny, pracoval v Praze na projektovém managementu, mluvil s lehkým přízvukem. Zdálo se, že je upřímný, pozorný, vtipný. Každý den jsme si vyměnili pár slov, pak pozvánky na kávu, na procházku.
Po třech měsících jsme spolu trávili víc času, než jsem si kdy dokázala představit. Cítila jsem se, jako bych konečně našla někoho, kdo mě chápe.
Pak začaly praskat malé trhliny. Jeho zprávy na messengeru byly čím dál víc kontrolující. Když jsem se chtěla sejít s kamarády, ptal se, proč, s kým a na jak dlouho. Nechtěl, abych používala telefon, když jsme spolu.
Jednoho dne jsem si všimla stínu za mnou, když jsem odcházela z práce. Pak jsem našla v tašce zapomenutý mobil. Když jsem ho zapnula, zjistila jsem, že je nainstalovaná sledovací aplikace.
Byla jsem v šoku. Zamilovala jsem se, ale zároveň žila v pasti strachu. Nevěděla jsem, komu můžu věřit. Rozhodla jsem se ukončit ten vztah, i když to bolelo.
Dnes se učím znovu důvěřovat sobě. Už nikdy nebudu přehlížet varovné signály. A vím, že opravdová láska nikdy není o kontrole, ale o svobodě.
