Článek
Byla jsem po rozchodu a moje nejlepší kamarádka mě vytáhla na last minute do Řecka. Říkala, že slunce, moře a pár drinků dokážou spravit víc než měsíce terapie. A měla pravdu. První dny jsme se smály, chodily na pláž a poprvé po dlouhé době jsem se cítila svobodně.
Pak jsem ho uviděla.
Seděl u baru, s knihou v ruce a sklenkou vína. Vypadal jinak než ostatní – klidný, soustředěný, trochu tajemný. Připadal mi spíš jako někdo, kdo se na tuhle planetu zatoulal omylem.
Já se smála nahlas, on se jen usmíval. A když jsem ho oslovila, reagoval s tím stejným klidem, který mě přitahoval.
Jmenoval se Adam.
Začali jsme si povídat, jako bychom se znali léta. Bylo to přirozené. Povídali jsme si o hudbě, o knihách, o tom, proč je snídaně v cizině vždycky chutnější.
Dny plynuly a my spolu trávili víc a víc času. Nešlo o žádný letní románek. Bylo to hlubší. Jemnější.
Jednou večer jsme se procházeli po pláži. Řekl mi, že se mnou chce být i po návratu. A já souhlasila.
Po návratu jsme si psali denně. Volali jsme si, posílali fotky. Měla jsem pocit, že jsem konečně našla někoho, kdo mě chápe.
Když navrhl, že přijede k nám do Prahy, nemohla jsem se dočkat.
Večer před jeho příjezdem jsem si prohlížela stará rodinná alba – chtěla jsem mu ukázat, jaká jsem byla jako malá.
A tehdy jsem ho uviděla.
Na jedné rozmazané fotce z dětského tábora. Vedle mě. Se jménem napsaným na tričku. Adam Novotný.
Zamrazilo mě. To jméno jsem znala.
A tak jsem volala mámě.
Zeptala jsem se napřímo.
„Mami, máme v rodině nějakého Adama Novotného?“
Na druhé straně bylo ticho. A pak jen tichý, provinilý hlas:
„Ano… Je to syn mé nevlastní sestry. Vidělas ho, když ti bylo šest. Vídali jsme se tehdy na rodinných oslavách. Pak jsme se pohádali a roky se nestýkali.“
Ztuhla jsem. Byl to můj bratranec.
Celou noc jsem nespala. Hledala informace, ověřovala. Volala sestřenici, která si pamatovala víc než já. Potvrdilo se to.
Adam byl skutečně můj bratranec. Z druhého kolena, ale i tak – krev. Rodina.
Druhý den ráno jsem mu to řekla.
Nejdřív se smál. Myslel si, že si dělám legraci. Pak ztichl. A pak řekl větu, na kterou nikdy nezapomenu:
„Zní to šíleně. Ale všechno, co jsem cítil, bylo skutečné. A na tom se nic nemění.“
Dnes už s Adamem nejsme v kontaktu.
Oba jsme si prošli zvláštním obdobím, kdy jsme se snažili zpracovat, co se stalo. Chvíli jsme si ještě psali, pak to vyšumělo.
Nikdy nepřekročil žádnou hranici. Bylo to čisté. Opravdové. A přesto… neuskutečnitelné.
Někdy přemýšlím, jestli je osud jen náhoda, nebo jestli nám ukazuje, co bychom chtěli, ale nemůžeme mít.
Ale jedno vím jistě.
Zamilovala jsem se. A na chvíli to bylo krásné. Jenže ne každá láska má končit svatbou. Některé končí poznáním.
