Článek
Autonehody se dějí druhým lidem. Paměť ztrácí hrdinové ve filmech. A nevěra? To je něco, co vždycky řeší kamarádky – s proseccem v ruce a dramatickým „já ti to říkala“.
Jenže pak jsem se jednoho dne probudila v nemocnici. Místnost byla bílá, světlo mě bodalo do očí a muž vedle postele mi stiskl ruku se slovy: „Miláčku, už jsi vzhůru.“ Milý, urostlý muž s vráskou starostí mezi očima. Prý můj manžel.
Jmenoval se Marek. Byl sympatický, trochu unavený, a podle vyprávění jsme spolu byli deset let. Měli jsme dům na okraji města, psa (kterého jsem si samozřejmě nepamatovala) a stabilní manželství. Všechno znělo až podezřele normálně.
Až na to, že jsem si z toho nepamatovala vůbec nic.
Lékaři to nazvali „retrográdní amnézie“. Krásný pojem, který znamená, že mozek hodil zpátečku a vymazal mi posledních několik let. Nevěděla jsem, co dělám za práci, co ráda jím, a dokonce ani heslo na Instagram. (Tady mě paměť opravdu zradila.)
Ale co bylo horší – nepoznávala jsem sama sebe. Kdo je ta třicetiletá žena, co má pět typů čaje v poličce a běhá každé ráno do kopce? Kam se poděla holka, co pila víno z kelímku a tvrdila, že jogurt po datumu expirace je teprve „dobrý“?
A pak to přišlo.
Asi týden po propuštění z nemocnice jsem objevila starý mobil, který Marek omylem zapomněl zablokovat. Můj starý mobil, který ležel v zásuvce. S rozbitým displejem, ale stále funkčním. A v něm – zprávy. Spousta zpráv. Fotky. Emoce, smajlíky, a jeden konkrétní kontakt uložený jako „D.“
Naše konverzace s D. byla… intimní. Dlouhé večery, vášnivé narážky, plánování víkendů. A pak to bouchlo. – „Chceš se někdy vážně rozejít s manželem, nebo si mě jenom vodíš za nos?“ – „D., nechci o tom psát. Zavolám ti zítra.“ – „Zítra jako vždycky.“
V tu chvíli jsem si uvědomila dvě věci. Za prvé: měla jsem milence. Za druhé: byla jsem zřejmě neskutečně nešťastná.
Nešlo to hodit na „to nejsem já, to je moje minulá verze“. Byla jsem to já. Moje slova, moje rozhodnutí. Jen teď jsem se na to dívala jako někdo cizí.
Začala jsem vyšetřovat sama sebe jako detektiv. Hledala jsem stopy – fotky, e-maily, účtenky. Zjistila jsem, že jsem do mileneckého vztahu sklouzla někdy před rokem. Prý kolega z práce. Rozvedený, chytrý, občas cynický. Prý mě „viděl takovou, jaká doopravdy jsem“. Což je zábavné, protože já sama jsem momentálně neměla tušení, kdo vlastně jsem.
A Marek? Ten nic netušil. Nebo si to aspoň myslel.
Jednoho večera jsme seděli u stolu, pili čaj (ano, jeden z těch pěti druhů, zjevně jsem byla ve fázi čajového snobství), a on mi povídá: „Víš, vypadáš jinak. Poslední dobou jsi byla pořád pryč, nervózní jakoby… jsi tady vlastně nebyla. Ale teď… jsi to zas ty. Ta, kterou jsem poznal.“ Skoro jsem se rozbrečela. Zřejmě jsem utekla od něj, a teď mě osud vrátil. Ale pořád jsem nevěděla, jestli se chci vrátit já.
A tak jsem byla postavena před bizarní dilema: mám zachovat tajemství, které si už vlastně ani nepamatuju? Nebo Marek zaslouží pravdu, i když mu zlomí srdce? Je zrůdné říkat: „Promiň, podváděla jsem tě – ale to teď vlastně nejsem já“?
Rozhodla jsem se říct mu všechno. Ne kvůli morálce. Kvůli sobě. Potřebovala jsem začít od nuly – ale se vším všudy. On seděl tiše, poslouchal. A pak řekl: „Díky, že jsi mi to řekla. Nečekal jsem to. Ale možná… možná začneme oba znova. Pokud budeš chtít. A pokud už nebudeš potřebovat někoho jiného, abys poznala, kdo jsi.“
Nevím, co bude dál. Možná se k sobě znovu zamilujeme. Možná si znovu zlomíme srdce. Ale jedna věc je jistá: díky té nehodě jsem ztratila paměť – ale možná jsem konečně začala hledat samu sebe.
A s heslem k Instagramu už taky přišla paměť.
