Článek
Když se ohlédnu zpátky na svůj život, vidím cestu, která byla vším, jen ne procházkou v růžové zahradě. Člověk slýchá o tom, že vesmír je propojená síť a že největší moudrostí je žít v přítomnosti. Dřív pro mě tyto myšlenky byly jen prázdnou teorií, po které člověk sahá, když hledá útěchu, ale vlastně tomu ani nerozumí. Skutečnou praxi, hluboké probuzení a pochopení jsem však musela zažít až na vlastní kůži, skrz zkoušky, které prověřily samy základy mé existence a doslova mě donutily spálit vše nepotřebné.
Můj příběh se skládá z kapitol, které sice zvenčí působí jen jako okrajově popsané střípky, ale dohromady dávají úplně jiný smysl. Takový, který by leckomu nadobro zlomil vaz anebo by skončil v péči psychiatrie:
Dětství s rodiči, kteří se dokola jen hádali, docházelo k násilí a já s bráchou jsme byli jejich hromosvodem a přítěží. V mých 14 letech nám umřela naše milovaná babička, sluníčko našeho dětství. Rodiče se rozvedli, každý si našel nového partnera a my jsme pro ně přestali existovat. Přišly momenty tak temné, až došlo na pokus o sebevraždu, útěk z domova, léta strávená po boku partnerů, kteří propadli alkoholu, automatům nebo fyzickému násilí a manipulaci.
Když se měl narodit můj syn, začal další boj. Akutní císařský řez, kde muselo ARO nejdřív zachraňovat mě, byl teprve začátek. Následovala celoživotní péče o syna s diagnózou nízkofunkční autismus s těžkou mentální retardací.
Tato péče znamenala nekonečný, vysilující boj s úřady – včetně obhajování toho, že čtvrtý stupeň příspěvku na péči nám právem náleží. Musela jsem se odvolávat přes MPSV, poslouchat absurdní názory úředníků, že syna neléčím, protože mu nedávám prášky (přičemž lék na autismus neexistuje), nebo že nechodíme v období covidu na logopedii, která po letech stejně nepomohla ani k jedinému slovu. Nesmyslná povinná školní docházka u dětí s těžkou mentální retardací byla jen další třešnička na dortu. Představuje to celoživotní maraton bez nároku na vydechnutí.
Bolestnou kapitolou pro mě byl i postoj vlastních rodičů. Máma se mnou a s bráchou před deseti lety z vlastní vůle zcela přestala komunikovat, měla novou rodinu a my jsme se jí nehodili. A táta? Když jsem ho náhodně potkala, bájil jen o své nové rodině, kde vyženil dvě dcery.
Člověk by si řekl, že už snad stačí, že toho zlého je v mém životě až příliš.
A následně přišla zkouška jedna z nejtvrdších – stala jsem se onkologickým pacientem. Před samotnou léčbou jsem si musela projít měsíci úporných, vyčerpávajících bolestí. V těle byl velký nádor v děložním hrdle, prorůstající do okolí.
Období od února do května se proměnilo v nelítostný boj o holé přežití: šest anestezií, dvě transfuze krve, kyretáž, dvě PET/CT vyšetření, zavedení stentu do levé ledviny v lokálním znecitlivění – připadala jsem si jako pokusný králík –, sedm magnetických rezonancí, dvacet pět ozařování lineárním urychlovačem, pět chemoterapií a pětkrát brachyterapie.
Samotná brachyterapie navíc byla hned napoprvé nedokončená. Při anestezii mi byly špatně zavedeny zářiče a po rezonanci nebyl proveden výpočet ani ozáření. Zpětně to vnímám jako obrovské štěstí v neštěstí, protože chybné ozáření mohlo mít doživotní následky. Musela jsem si celou tu proceduru projít zbytečně znova, ale po změně lékařky už všechna další ozařování proběhla naprosto skvěle.
Jako by toho nebylo málo, v době probíhající léčby se na nás valila jedna krize za druhou. Do téhle drtivé temnoty přišla další zpráva – máma zemřela. Dozvěděla jsem se to pouhý den před první chemoterapií z dopisu od notáře společně se závětí, kde nás s bráchou vydědila. Rozbilo se nám auto, což v té situaci komplikovalo už tak náročný logistický kolotoč. Do toho musel syn na vytržení nehtu – vzhledem k jeho diagnóze a necitlivému přístupu personálu to byl doslova horor.
Byly dny, kdy jsem byla na samém dně lidských sil. Chvíle, kdy jsem křičela bolestí, brečela, a kdy se objevily i momenty tak temné, že by si člověk v bezvládnosti nejraději prostřelil hlavu. Přesto jsem se nezhroutila do trvalé zatrpklosti. Když jsem měla alespoň zlomek energie, snažila jsem se zůstat veselá a být oporou ostatním – v nemocnici spolupacientům, doma rodině.
V těch nejtvrdších chvílích jsem totiž hluboce pochopila, že nejsme oddělené ostrovy. Poznání vzájemné závislosti mi přineslo obrovský vnitřní klid – zjistila jsem, že nikdo z nás tu není sám a že naše životy jsou neviditelnými nitěmi propletené s druhými.
Nebyla jsem v tom sama. Syna oddaně hlídal jeho tatínek, staral se o nás oba a bráška mě každý den věrně vozil do nemocnice. Drželi jsme pohromadě. Já jsem podržela je a oni podrželi mě. A to nejsilnější, co mě v tom nejhlubším tichu drželo nad vodou, bylo čisté, nesobecké vědomí: chci tady být pro ně.
Všechny ty rány osudu a nakonec i samotná nemoc se pro mě staly klíčem od dveří do prostoru skutečného poznání. Otevřely mi bránu k tomu, co znamená žít naplno tady a teď.
Dnes už vím, že z nejhlubších propastí se člověk nemůže nechat vytáhnout nikým jiným – musí se vyškrábat vlastní cestou. Jsem za všechny ty těžkosti zpětně vděčná, protože díky nim už pro mě žití v přítomnosti není jen hezkou frází, ale pevnou životní pravdou.
Minulost už pro mě neexistuje, uzavřela jsem ji. Budoucnost nemaluji, protože jakékoliv plány dopředu jsou jen iluze.
Problémy do života dál přicházejí, jako právě teď, kdy musím čelit vyčerpávajícímu spoluvlastnickému sporu s firmou spekulantů, která se snaží těžit z lidské zranitelnosti. Dřív by mi takový nátlak rozklepal kolena, ale dnes ho vnímám jinak: řeším ho, ale už neprožívám. Nenechám se strhnout na dno.
Věřím v hluboký řád, spravedlnost a propojenost celého vesmíru. Způsob, jakým žiji, se odvíjí od jediné vnitřní potřeby – abych se mohla podívat sama sobě do očí s čistým svědomím. Každý náš čin nese svou nevyhnutelnou váhu a odpovědnost za své chování neseme výhradně sami za sebe.
Když se teď podívám kolem sebe, vidím svět úplně jinýma očima. Cítím nesmírnou radost ze všech těch obyčejných věcí – z ticha, z přítomnosti blízkých, z hřejivého paprsku –, které dřív v tom zběsilém tempu unikaly pozornosti.
Našla jsem hluboký, nezachvějný klid. Prošla jsem spalujícím ohněm, kde shořelo všechno zbytečné, falešné a povrchní. Zůstalo to jediné podstatné: čistá duše, pokora a schopnost vnímat krásu života v každém jeho dalším dechu. Doufám, že tato cesta přinese světlo a pomoc těm, kteří to právě nejvíc potřebují.
Zdroje:
Text je autorskou osobitou zpovědí a vychází výhradně z osobních zkušeností a prožitků.
