Článek
Bylo to po svatbě mého syna a jeho vyvolené, kdy jsme chtěli udělat něco zvláštního – takové to sbližování obou rodin, víte, ta správná středočeská tradice. Naplánovali jsme výlet na Moravu – do sklípku. Protože co může být lepšího než spojení vín, smíchu a trošky něžného napětí?
Naše rodiny, dohromady přes dvacet přísedících, se sešly na náměstí v naší malé vesnici – vedro, sluníčko a všichni připraveni ukázat, že i ve skromnosti je krása. A protože jsme všichni aktivní hasiči, logicky jsme měli odjezd naplánovaný od hasičárny, že? No, kdyby jste si mysleli, že to je správný odjezdový point, tak vězte, že naše tradice je trochu jiná – protože we go big, a tak jsme si řekli, že náměstí je větší divadlo.
Cesta na Moravu byla jak z filmu – 4 hodiny plné smíchu, zpěvu a prvního kolečka domácí pálenky hned po nastartování busu. Atmosféra tu byla tak fantastická, že i slabší povahy začaly plesat a zpívat s námi – třeba i ti, co nesnášeli alkohol, ale tentokrát do toho šli s elánem.
Na Moravě jsme dorazili do ubytka, ale většina už dneska ví, že zábava teprve začíná. Někteří skočili rovnou do vinařství, kde se ochutnávalo, až se z toho střídali jak na karnevalu. A tak začala naše středočeská veselka – vzorky se slévaly), víno teklo doslova proudem a někdo dokonce „popíjel“ skleničku společnou s sousedem.
A KAPITOLA ZABAVY: první odpadlíci začali končit v předklonu, někteří i s vínem v mušlích (ano, čtete správně), a ti, co zůstali stát, se brzy ocitli v melancholickém transu, kdy i banální slovo vypadalo jako poezie.
Večer pokračoval, a přišly romantické chvíle – například Milada, rozvedená a trochu hladová, se pustila do divokého tanečního hoodoo s obecním obšourníkem Vencou. Výsledkem bylo, že Venca nejen že se vymotal z reality, ale i z Miladiny náruče, a její žárlivý záchvat zvracení na parketu se stal místní legendou.
No a pak přišla noc – oni všichni odpadli, a my zbyli v apartmánu, kde jsme si připíjeli na zdraví, jeden druhého a na to, že jsme přežili. Ráno? Ticho jak po bombě, jediný, kdo byl stále při vědomí a neztratil hlavu, jsem byl já s čistou hlavou a moravským táhlým zpěvem na rtech.
Cesta zpátky? Naprosto klidná a tichá – jen Milada měla spotřebu pytlíků na zvracení, a já jsem si poposedával a v duchu si pobrukoval „Cesta zpět“.
A co na závěr? Domů jsme přijeli jako jedna velká rodina – s vědomím, že jsme sice probrali úplně všechno, i to, co se nemělo probírat, že jsme se na sebe zase trochu víc poznali a že příští společná akce bude určitě ještě divočejší!
Morava nám ukázala, že nic není tak vážné, a že nejlepší místa jsou ta, kde se smějete, pijete a někdy i zvracíte do mušlí. Na zdraví!
