Článek
Standa Šmejkal byl legenda už za života. V roce 1968 sbalil manželku Evu, pár kufrů, pasy a emigroval do Švýcarska. Tam si žili po švýcarsku – přesnídávky v přesný čas, hodinky tikající jak podle rozvrhu Českých drah v ideálním světě a čokoláda ke všemu.
Eva, moje prateta a sestřenice mého táty Jaroslava, zůstala celou dobu tak nějak Češkou ve švýcarském těle. Po revoluci v roce 1989 se ozval telefon: „Tady Standa, jedem s Evou na výlet do Čech.“ Přijeli k nám do Netvořic – my, já s manželkou Janou a syny Kubou a Ondrou, jsme je vítali jak ztracený Hollywood. Standa poprvé a naposledy navštívil rodné hnízdo. Zasypal nás historkami, jak v Curychu chytal kapry (v rybí restauraci) a že se se švýcarským sýrem nedá udělat pořádná smažáková večeře.
Asi před dvaceti lety Standa umřel. Popel zůstal ve Švýcarsku, čekal, až nastane pravý okamžik. No a ten přišel letos. Eva, skoro devadesátiletá, se rozhodla vrátit do Čech. Řekla, že už jí ta preciznost unavuje a že jí chybí pořádný řízek, špatně značený turistický trasy a starý známe z pečovateláku. Přivezla s sebou i Standu – v urně, samozřejmě. Ne v příručním zavazadle, jak jsme si chvíli mysleli.
A teď přichází ta zvláštní situace – Standa, hrdý emigrant, teď bydlí v naší garáži mezi kufrem na lyže a starým šicím strojem po babičce. A úplně v klidu. Jako by čekal, že mu ještě někdo donese kafe a noviny.
Jednoho dne přišla máma s nápadem:
„Hele, zakopeme ho pod tím starým ořechem, co? Tam je hezky, stín, klid… a bude blízko domu.“
Chvíli bylo ticho. Manželka Jana se opatrně zeptala:
„A máme na to vůbec povolení?“
„No…“ máma pokrčila rameny, „když to uděláme večer, tak kdo co pozná, ne?“
Ondra se nadšeně přidal: „Uděláme to jako noční misi! Operace Ořech!“
Kuba navrhnul, že to můžeme spojit s opékáním buřtů. A že když už tam bude Standa, můžeme mu do hrobu dát i jeho oblíbený kapesník se švýcarským křížem a kus eidamu.
A tak teď plánujeme tu nejveselejší tichou pohřební akci v dějinách Netvořic.
Protože co může být krásnější než spočinout pod starým stromem, na zahradě, kde se vaří guláš, děti kopou míčem a ze stínu tě občas polechtá vítr – a ty víš, že jsi konečně doma.
A Standa? Ten se z garáže zatím neozývá. Ale mám takový pocit, že se mu to všechno vlastně docela líbí.
