Článek
Pro mnohé z nás je noční obloha nekonečnou klenbou posetou hvězdami, tichým a klidným pozadím našeho uspěchaného světa. Pro pozorovatele a milovníky astronomie je však obloha dynamickým jevištěm plným dějů – pohybu planet, tanci komet a kometek, a občas i nečekaných světelných záblesků, které protnou tmu. Tyto prchavé světelné stopy, lidově nazývané „padající hvězdy“, jsou ve skutečnosti meteory, a když se jich na obloze objeví mnoho v krátkém časovém úseku a zdá se, že vylétají z jednoho místa, mluvíme o meteorickém roji. Právě v těchto dnech a nocích se na obloze odehrává jedno z takových pravidelných vesmírných představení – vrcholí meteorický roj Eta Akvaridy.
Meteorické roje jsou fascinujícím fenoménem, který nám umožňuje nahlédnout do pozůstatků z dob formování sluneční soustavy. Jejich původ je obvykle spojen s kometami nebo v menší míře s asteroidy. Komety jsou v podstatě „špinavé sněhové koule“ – tělesa složená z ledu, prachu a zmrzlých plynů, která obíhají kolem Slunce po eliptických drahách. Když se kometa přiblíží ke Slunci, led a zmrzlé plyny sublimují (mění se přímo na plyn) a uvolňují s sebou prachové částice a drobné kamínky. Tyto částice vytvoří za kometou proud nebo vlečku, která se postupně rozprostírá podél její oběžné dráhy.
Naše Země na své cestě kolem Slunce pravidelně protíná oběžné dráhy komet. Když se Země proplete proudem prachových částic z komety, tyto částice vletí do naší atmosféry vysokou rychlostí. Při průletu atmosférou dojde k jejich zahřátí třením, částice se rozzáří a vypaří, čímž vytvoří viditelný světelný pruh na obloze – meteor. Tomu drobnému tělísku ve vesmíru před vstupem do atmosféry říkáme meteoroid. Pokud je tělísko větší a nezanikne úplně v atmosféře, a jeho zbytky dopadnou na zemský povrch, nazývá se meteorit. Většina částic tvořících meteorické roje je však velmi malá, často jen o velikosti zrnka písku nebo i menší.
Meteorický roj Eta Akvaridy, který vrcholí právě teď, je výjimečný svým původem. Je tvořen úlomky jedné z nejslavnějších a nejznámějších komet – Halleyovy komety (označované také jako 1P/Halley). Halleyova kometa je periodická kometa, která se vrací do blízkosti Slunce přibližně každých 75–76 let. Její návraty byly pozorovány a zaznamenávány lidmi po staletí, a to díky její jasnosti a pravidelnému návratu. Poslední průlet komety nastal v roce 1986 a její další návrat se očekává kolem roku 2061. Během svých mnoha průletů Sluneční soustavou zanechala Halleyova kometa podél své dráhy rozsáhlý proud prachu a úlomků.
Země na své oběžné dráze protíná proud částic z Halleyovy komety na dvou místech. První průsečík nastává koncem října, což dává vzniknout meteorickému roji Orionidy (zdánlivě vylétajícímu ze souhvězdí Orionu). Druhý průsečík se odehrává na přelomu dubna a května, a právě ten je zodpovědný za roj Eta Akvarid. Roj je pojmenován podle souhvězdí Vodnáře (Aquarius), přesněji podle hvězdy Eta Aquarii v tomto souhvězdí. Meteory z tohoto roje se totiž na obloze jeví, jako by vylétaly z bodu (tzv. radiantu) nacházejícího se právě v tomto souhvězdí. Jde však pouze o optický jev perspektivy, podobně jako se rovnoběžné koleje sbíhají v jednom bodě na obzoru. Částice z roje ve skutečnosti cestují vesmírem po paralelních drahách, ale při pohledu ze Země se jejich trajektorie promítají na oblohu tak, že se zdá, jako by vycházely z jednoho bodu.
Roj Eta Akvaridy je aktivní přibližně od poloviny dubna do konce května, ale jeho maximum, kdy je počet pozorovaných meteorů nejvyšší, nastává obvykle kolem 5. nebo 6. května. V těchto dnech a nocích se Země nachází v nejhustší části proudu prachových částic z Halleyovy komety. Meteory Eta Akvarid jsou známé svou vysokou rychlostí. Vlétají do atmosféry rychlostí kolem 66 kilometrů za sekundu, což je činí jedněmi z nejrychlejších meteorů ze všech hlavních rojů. Díky své rychlosti často zanechávají na obloze poměrně dlouhé, jasné stopy a někdy i tzv. perzistentní stopy – doutnající nebo zářící dráhy ionizovaného plynu, které mohou na obloze přetrvávat i několik sekund po zániku samotné částice.
Intenzita meteorického roje se udává tzv. zenitální hodinovou frekvencí (ZHR - Zenithal Hourly Rate). ZHR představuje teoretický počet meteorů, které by pozorovatel viděl za ideálních podmínek – tedy kdyby radiant roje byl přímo v nadhlavníku (zenitu), obloha byla dokonale tmavá (bez světelného znečištění) a pozorovatel měl neomezený výhled na celou oblohu. Typická ZHR pro Eta Akvaridy v době maxima je kolem 40-60 meteorů za hodinu. V praxi je však skutečný počet pozorovaných meteorů obvykle nižší. V reálných podmínkách ovlivňuje počet viditelných meteorů několik faktorů: světelné znečištění (čím dál od měst, tím lépe), výška radiantu nad obzorem (čím výše, tím více meteorů je nad obzorem), oblačnost a fáze Měsíce.
Pro pozorování Eta Akvarid je klíčová právě fáze Měsíce a čas pozorování. Roj je nejlépe viditelný po půlnoci a před svítáním. Důvodem je to, že radiant roje (souhvězdí Vodnáře) vychází nad obzor až v pozdních nočních hodinách. Čím výše se radiant dostane nad obzor, tím více meteorů z roje je viditelných. Pozorování po půlnoci má také výhodu, že v tu dobu je pozorovatel na „přední“ straně Země vzhledem ke směru jejího pohybu po oběžné dráze. Je to jako když auto vjíždí do deště – na čelním skle uvidíte více kapek než na zadním okně. Země „nabírá“ částice roje čelně.
Podmínky pro letošní maximum Eta Akvarid (kolem 5.-6. května) jsou z hlediska Měsíce mimořádně příznivé. Maximum roje nastává jen krátce před novoluním (které bývá kolem 8. května). To znamená, že Měsíc bude na obloze buď úplně chybět, nebo bude jeho srpek velmi tenký a zapadne brzy po západu Slunce. Tmavá obloha bez rušivého měsíčního svitu poskytne ideální podmínky pro pozorování slabších meteorů, které by jinak Měsíc přezářil.
Je však třeba poznamenat, že Eta Akvaridy jsou obecně lépe pozorovatelné z jižní polokoule. Důvodem je to, že souhvězdí Vodnáře, a tím i radiant roje, se nachází na jižní nebeské polokouli. Z jižní polokoule stoupá radiant výše nad obzor a zůstává nad ním déle, což umožňuje pozorovat větší počet meteorů. Ze střední Evropy (a většiny severní polokoule) radiant nevystoupí příliš vysoko nad obzor před svítáním, takže počet viditelných meteorů bude nižší než na jihu, přesto však může dosahovat desítek za hodinu za dobrých podmínek a s trochou štěstí. I s nižším počtem jsou však jasné a rychlé meteory Eta Akvarid krásnou podívanou.
Jak se tedy co nejlépe připravit na pozorování „spršky“ z Halleyovy komety?
- Najděte si tmavé místo: Nejdůležitější je dostat se co nejdál od světelného znečištění měst. Ideální jsou místa v přírodě bez pouličního osvětlení.
- Naplánujte si pozorování na pozdní noční hodiny a před svítáním: Jak již bylo řečeno, nejlepší čas je po půlnoci, kdy radiant stoupá výše nad obzor.
- Dejte svým očím čas: Jakmile dorazíte na pozorovací místo, dopřejte svým očím alespoň 15-20 minut, aby si zvykly na tmu. Během té doby se vyhněte pohledu na jakékoli zdroje světla (telefony, baterky – pokud je používáte, ideálně s červeným světlem, které tolik nekazí adaptaci na tmu).
- Pohodlí především: Připravte si lehátko, karimatku nebo deku, abyste si mohli pohodlně lehnout a pozorovat oblohu bez únavy krku. Termoska s teplým nápojem také přijde vhod, zvláště v chladnějších květnových nocích.
- Dívejte se na velkou část oblohy: Meteory mohou proletět kdekoli na obloze, ne nutně přímo z radiantu. Je dobré sledovat větší oblast oblohy, ideálně asi 30-45 stupňů od radiantu, směrem, kde je obloha nejtmavší.
- Buďte trpěliví: Pozorování meteorického roje vyžaduje trpělivost. Meteory se neobjevují v pravidelných intervalech, mohou přicházet ve shlucích nebo s delšími přestávkami.
- Užijte si to: Pozorování meteorického roje je krásný zážitek, spojení s vesmírem a připomínka dynamiky naší sluneční soustavy.
Studium meteorických rojů má i vědecký význam. Analýza vlastností meteorů (jejich rychlosti, jasnosti, spektra světla) poskytuje informace o složení prachových částic a o kometách, z nichž pocházejí. Pomáhá vědcům lépe pochopit procesy probíhající v kometách, evoluci jejich jader a šíření materiálu ve Sluneční soustavě.
Eta Akvaridy nám každý rok na jaře připomínají existenci Halleyovy komety a jejího odkazu v podobě dvou každoročních meteorických spršek. Letos, s příznivými podmínkami z hlediska Měsíce a vrcholem roje právě teď, máme skvělou příležitost vyrazit ven, najít si tmavé místo a pokusit se zahlédnout několik těchto rychlých, jasných „padajících hvězd“, které urazily miliardy kilometrů z dalekých končin Sluneční soustavy, aby na okamžik zazářily na naší noční obloze. Je to nezapomenutelná podívaná a krásná připomínka toho, že i v 21. století nám vesmír nabízí svá tichá, ale majestátní přírodní divadla.
