Slezský Těšín hlavním městem Rakouského císařství

Dnes v globálním měřítku málo známé slezské město Těšín, existující již takřka tisíc let a zhruba posledních sto let rozděleno na dvě části mezi Českou a Polskou republiku, bylo v dřívějších dobách velmi významné. Je prakticky zapomenutou skutečností, že v časech své největší slávy byl bohatý a vyspělý slezský Těšín hlavním městem Rakouského císařství.

Císařský dvůr byl z Vídně do Těšína přemístěn především z obav před nevyzpytatelným Napoleonem Bonapartem, který likvidoval v tehdejší Evropě dosavadní zažitý geopolitický systém a zaváděl svoje pořádky. Ohrožoval i Rakousko, a to opakovaně během napoleonských válek. Značně se tak podílel na oslabení rakouského mocenského postavení v Evropě.

Jedním z bezprostředních impulzů k přemístění císařského dvoru z Vídně do Těšína byla bitva u Marenga jakožto jedna z hlavních bitev v rámci války druhé protifrancouzské koalice. Tato koalice namířena proti Napoleonovi a „jeho“ Francii byla vytvořena hlavně Habsburskou monarchií, Ruskem a Velkou Británií. Bitva proběhla dne 14. června 1800 u obce Marengo v blízkosti města Alessandria v severozápadní Itálii, asi 90 km jihozápadně od Milána. Francouzská armáda pod velením Napoleona Bonaparta se v ní ocitla na prahu naprosté porážky, ale díky příchodu posil zvrátila bitvu ve svůj prospěch a zvítězila. Bitva se stala klíčovou události v rámci italské fáze války druhé koalice (souběžně probíhaly operace na Rýně pod velením generála Moreaua) a rozhodujícím způsobem přispěla k uzavření dočasného příměří, které se na začátku roku 1801 vyústilo v Lunévillský mír.

Císařský dvůr a vláda rakouské monarchie byly přemístěny z Vídně do slezského Těšína roku 1805 kvůli této události, a především jako výsledek obav z francouzských armád decimujících tehdejší Evropu a budoucích záměrů jejích vrchního velitele Napoleona Bonaparta.

Po skončení napoleonských válek nastal na Těšínsku prudký hospodářský rozvoj. Bohatství tohoto slezského regionu představovaly především ložiska železné rudy, uhlí a husté lesy, které umožnily vzestup hutnictví. Kritická neúroda brambor ve 40. letech 19. století však zapříčinila hladomor, šíření epidemií, ale také šíření revolučních myšlenek mezi obyvatelstvem, a tak se s vypuknutím revoluce v roce 1848 objevily také bouře na těšínských velkostatcích.

I přes svou porážku však revoluce přinesla změny. Roku 1849 byla zřízena Slezská země, o jejíž samosprávu se staral Slezský zemský sněm, který nahradil mj. stavovský sněm v Těšíně.

Průmysl opět začal vzkvétat, a to nejen hutnický a kovozpracující, ale také textilní. Rozšiřovala se těžba černého uhlí. Region dál bohatl a získával na důležitosti. Bylo rovněž zprovozněno několik železničních tratí, z nichž nejvýznamnější byla Severní dráha císaře Ferdinanda, která spojovala Vídeň, Bohumín, Krakov a Lvov. Do rychle se rozvíjejících oblastí se stěhovali obyvatelé nejen z hornaté části Těšínska, ale také z Haliče, takže roku 1869 se Těšínsko řadilo mezi nejhustěji obydlené oblasti ve Slezské zemi i v celém tehdejším Rakouském mocnářství. Dorozumívacím jazykem místního obyvatelstva byla tehdy převážně němčina a její slezský dialekt, ovlivněn polštinou a češtinou. Tento zlatý věk Těšínska ukončil až tragický vývoj po prohrané první světové válce, který vedl k zániku Rakouské monarchie a česko-polské válce o Těšínsko, která vyústila k rozdělení celého regionu i samotného města mezi tyto dva nově vzniklé státy. Což znamenalo zánik do té doby bezmála osm set let existujícího bohatého a kulturně vyspělého slezského Těšínského knížectví.