Článek
Dnešní mobilní sítě pokrývají 97 až 99 % obyvatel České republiky. Přesto zákon stále přistupuje k výstavbě nových antén a stožárů tak, jako bychom byli na samém začátku budování infrastruktury. Je namístě položit si otázku, zda je plošná podpora státu stále spravedlivá a přiměřená.
1. Jak to funguje dnes?
Podle platného zákona o elektronických komunikacích je zajišťování veřejné sítě automaticky považováno za veřejný zájem, ačkoliv tomu tak vůbec není. To operátorům dává silnou právní páku – stavby anténních stožárů mají v zákoně předem daný účel vyvlastnění.
V praxi to znamená:
- Pokud se operátor s vlastníkem pozemku nedohodne na smlouvě, může zasáhnout vyvlastňovací úřad a potřebnou služebnost (právo stavbu postavit a provozovat) úředně zřídit.
- Stavební úřad přitom posuzuje pouze to, zda stavba odpovídá stavebnímu právu. Přiměřenost zásahu do vlastnických práv konkrétního člověka v této fázi nezkoumá.
- Vlastníci pozemků mají jen omezené možnosti, jak se postavit stavbám, které prokazatelně nepotřebují, protože zákon nestanoví žádná konkrétní kritéria pro to, kdy je veřejný zájem na daném místě skutečně dán.
2. Situace v terénu: Pokrytí je téměř stoprocentní
Český telekomunikační úřad (ČTÚ) dlouhodobě eviduje, že většina území je pokryta a zbývá zhruba 1 600 až 1 800 takzvaných „bílých míst“ (základních sídelních jednotek bez signálu 4G/5G).
Stát sám přitom na jiných místech (například v liniovém zákoně) rozlišuje mezi běžnou výstavbou a lokalitami, kde je stavba nutná ke splnění konkrétní zákonné povinnosti. U běžných mobilních sítí však toto rozlišení chybí – právo vyvlastnit pozemek platí plošně pro každou anténu bez ohledu na to, zda v daném místě signál chybí, nebo už tam kvalitně funguje. Taková možnost svádí ke zneužití a dochází k němu.
3. Hlavní problémy současného systému
- Chybějí kritéria: Zákon neříká, kdy přesně vzniká onen „veřejný zájem“. Důkazní břemeno často leží na lidech, kteří se stavbě na svém pozemku brání.
- Roztříštěné řízení: Stavební úřad posuzuje jen papíry, vyvlastňovací úřad rozhoduje až později a dotčení lidé musejí svou argumentaci složitě uplatňovat na více místech.
- Nedostatečná náhrada: Vlastníci dostávají jednorázovou náhradu vypočtenou podle tabulek, což často neodpovídá reálnému snížení hodnoty jejich majetku.
4. Co by se mělo změnit?
Cílem není brzdit technologický pokrok, ale nastavit spravedlivější rovnováhu mezi právy operátorů a soukromých vlastníků. Nabízí se tato řešení:
- Vázat výhody na splnění kritérií: Status stavby s účelem vyvlastnění by neměl být automatický. Stavebník by měl doložit, že anténa skutečně slouží k pokrytí místa bez signálu, k nutnému zvýšení kapacity, nebo k tísňové komunikaci.
- Využít data ČTÚ: Jako závazné vodítko by mohla sloužit oficiální mapa „bílých míst“.
- Chránit již pokrytá území: V místech, kde kvalitní signál prokazatelně existuje, by měla být možnost nahradit souhlas vlastníka úředním rozhodnutím výrazně omezena nebo zcela vyloučena (pokud neexistuje prokazatelná technická nutnost). Pro skutečná bílá místa a krizovou infrastrukturu by měl zůstat zachován dosavadní rychlý režim.
Závěr
S tak výrazným pokrytím populace už není namístě chránit každou novou stavbu plošným privilegiem. Pokud se pravidla upřesní, předejdeme zbytečným sporům a posílíme důvěru veřejnosti v to, že institut „veřejného zájmu“ slouží svému skutečnému účelu.
