Článek
Nejkrutější psychologické experimenty historie
Psychologie může odhalovat hlubiny lidské duše, ale občas za hrozivou cenu. Pod rouškou vědeckého bádání vznikly experimenty, které z dnešního pohledu působí jako mučení. Co všechno byli lidé ochotni udělat ve jménu vědy?
1. Milgramův experiment poslušnosti
V roce 1961 prováděl psycholog Stanley Milgram pokus, který měl otestovat, jak daleko jsou lidé schopni zajít v poslouchání autorit. Účastníci si mysleli, že pomáhají s učením a měli dávat elektrické šoky jiné osobě za každou chybu. Ta osoba ale byla herec a šoky byly falešné.
Většina účastníků přesto pokračovala až k „smrtelné dávce“ 450 voltů, jen protože jim to nařídil muž v bílém plášti. Tento experiment šokoval svět, když ukázal, že i běžní lidé jsou schopni dělat hrozivé věci, pokud jim je někdo autoritativní přikáže.
2. Stanfordský vězeňský experiment
Psycholog Philip Zimbardo v roce 1971 vytvořil falešné vězení na univerzitě v Stanfordu. Náhodně vybraní studenti hráli roli vězňů nebo dozorců. Co začalo jako nevinná simulace, se během pár dnů změnilo v noční můru.
„Dozorci“ se začali chovat brutálně, psychicky týrali „vězně“, ponižovali je, brali jim spánek a záměrně je stresovali. Experiment měl trvat dva týdny, ale musel být po šesti dnech ukončen, protože situace se vymkla kontrole.
Ukázalo se, jak rychle člověk přijme roli agresora, pokud mu je dána moc bez dohledu.
3. Malý Albert
Na počátku 20. století chtěl americký psycholog John B. Watson prokázat, že strach je naučený, ne vrozený. Vybral si kojence přezdívaného „malý Albert“, kterému ukazoval bílého potkana.
Zpočátku chlapec reagoval neutrálně. Ale poté, co Watson začal pokaždé s výskytem potkana mlátit do kovové tyče a vyděsit dítě hlasitým zvukem, začal se Albert potkana bát. Brzy už plakal nejen při pohledu na potkana, ale i na jiné bílé chlupaté věci, jako jsou králíci, kožešiny nebo dokonce i Santa Clausova brada.
Největší etický problém? Watson nikdy neodstranil naučený strach, protože Albertovo trauma zůstalo nevyléčeno.
4. Experiment s opicemi a drátěnými „matkami“
Harry Harlow, psycholog z Wisconsinu, v 50. letech 20. století studoval mateřskou vazbu u opic. Vytvořil dvě náhradní „matky“. Jednu drátěnou, která dávala mléko, a druhou potaženou měkkým plyšem, která jídlo nenabízela.
Mláděta bez výjimky preferovala měkkou, teplou plyšovou matku. I když hladověla, raději se k ní tiskla, než aby zůstávala s chladnou kovovou figurínou.
Později Harlow prováděl i ještě krutější pokusy, když izoloval mláďata od kontaktu s ostatními opicemi na měsíce nebo roky. Výsledkem byly hluboké poruchy chování. Některá zvířata si způsobovala sebepoškozování, jiná nebyla schopna normálně žít ani po návratu mezi ostatní.
Jeho výzkum změnil pohled na vývojovou psychologii, ale za cenu nepopsatelného utrpení.
5. Monster Study – Děti jako pokusní králíci
V roce 1939 se Wendell Johnson z University of Iowa rozhodl studovat koktání. Vzal si do „péče“ skupinu sirotků. Některým říkal, že mluví dobře, jiným opakovaně tvrdil, že mají vážné vady řeči, i když žádné neměly.
Výsledkem bylo, že děti, které byly vystaveny negativním komentářům, skutečně začaly koktat, vyvíjely se u nich úzkosti a problémy s řečí. Některé z nich si nesly následky celý život.
Experiment se nazývá „Monster Study“, protože jeho metodika byla natolik krutá, že i jiní vědci ji odsoudili. Dlouho byl utajen, protože se výzkumníci báli veřejného pohoršení.
6. Ztracená identická trojčata – pokus na novorozencích
V 60. a 70. letech se v USA odehrál tajný pokus, o kterém veřejnost dlouho nevěděla. Psycholog Peter Neubauer nechal úmyslně oddělit novorozená jednovaječná dvojčata a trojčata, která byla dána k adopci, každé do jiného prostředí – bohatého, středního a chudého.
Cílem bylo zjistit, zda prostředí ovlivní vývoj osobnosti více než genetika. Rodiče nevěděli, že dítě má sourozence. Pokusy byly dokumentovány, ale výsledky nebyly nikdy plně zveřejněny.
Tři bratři se náhodou potkali až jako dospělí. Jeden z nich si později vzal život. Mnozí kritizovali, že experiment zanechal v dětech hluboké trauma a eticky je zcela nepřijatelný.
7. Psychická deprivace v sirotčincích
Rumunské sirotčince za vlády Nicolae Ceaușesca v 80. letech sloužily neoficiálně jako „živé laboratoře“. Děti byly drženy v naprosté izolaci, bez lásky, objetí, často i bez mluvení. Vědci později zkoumali jejich vývoj.
Děti, které měly dostatek jídla a spánku, ale minimum lidského kontaktu, trpěly vážnými poruchami učení, empatie a emočního vývoje. Mnohé měly těžké mentální postižení, neschopnost navazovat vztahy nebo silnou agresivitu.
Tyto případy ukázaly, že láska a dotek jsou pro vývoj dítěte stejně důležité jako jídlo a kyslík.
Věda na hranici lidskosti
Tyto experimenty ukazují, že lidská zvědavost může zajít příliš daleko. I když mnohé přinesly důležité poznatky, cena za ně byla vysoká – duševní zdraví, trauma, zničené životy.
Etika ve výzkumu dnes klade přísná pravidla, ale minulost nám připomíná, že za pokrokem se často skrývá stín. Možná právě proto bychom nikdy neměli zapomenout, co se stalo, když věda zapomněla na lidskost.
https://psychologie.cz/milgramuv-brutalni-experiment/
https://wave.rozhlas.cz/zimbarduv-experiment-vezen-ktery-vedl-vzpouru-veznu-a-pak-se-zhroutil-vsechno-7542635
https://www.idnes.cz/xman/styl/monster-study-koktavost-wendell-johnson.A170514_193514_xman-styl_fro
https://dbterapie.cz/encyklopedie/harry-harlow/
