Článek
Ona zůstává dole, ruce v kapsách, mírně zakloněná hlava; sleduje mě způsobem, díky kterému mám pocit, že mě vidí i tam, kam já sama nevidím, a přitom se mě ani na vteřinu nesnaží vlastnit. „Běž,“ řekne jenom. To slovo ve mně otevře dveře směrem vzhůru.
Stoupám. Lýtka pálí, kabátek se mi chytá za příčky a zas pouští, jako bychom spolu hrály hru na schovávanou. Svět se obrací: travnatý plácek pod námi je teď kulatá mapa, ze které trčí stíny stromů jako směrovky, a nebe se napíná tak blízko, že bych do něj mohla zatlačit palcem a zanechat důlek. Vím, že se na mě dívá přes síť železa — úhel, který dovolí jenom průlezka a důvěra. Zespodu vzhůru: moje kolena, stehna, břicho, můj dech, co se láme o kov. V tom pohledu je ticho, které roste, ale nebolí.
„Je to hezčí bez zábradlí,“ prohodí tiše. Ding—ding odpovím prsty o trubku, aby věděla, že jsem to slyšela. Ten zvuk nám dělá telegram; dvě písmena: J–S (jsem). Zastavím se v nejvyšším bodě oblouku. Křivka se mi pod nohama na okamžik promění v rovnovážnou rovnici a já do ní zapíšu své jméno — jen pohybem ramen, jen drobným posunem boků. „Vidíš mě?“ zavolám dolů. Místo odpovědi si stoupne na špičky, chytí horní příčku a jen o kousek se zdvihne, aby změnila úhel. Zaleskne se jí oko. „Až moc,“ řekne nakonec. „Přesně ten pohled, co by se měl zakázat, a pak ho chceš znovu.“
Pustím jednu ruku. Ukážu si prstem na koutek úst — naše znamení. Pošlu jí pusu, co padá dolů pomaleji než list. Natáhne dlaň, nechá ji přistát a přitiskne si prsty na rty. „Chycen,“ usměje se. Vzduch mezi námi je najednou teplejší, jako by se ocel naučila sálat.
„Vysvlékni mě z gravitace,“ požádám ji. „Ale zůstaň dole.“ Přikývne. Není v tom zklamání, spíš soustředění, jako když vezmeš do ruky nit a hledáš první smyčku. Vysvléká mě pohledem, pomalu a přesně; nejdřív „odepne“ zvuky: přestaň stát rovně, houpej se. Houpu se. Kov skřípne, kabátek mi přilehne k břichu a zase odpadne, vítr mi po kůži přejede jako hedvábí přes hranu stolu. Potom mi „sundá“ krotkost: „Zvedni bradu,“ řekne neslyšně, jen rty. Zvednu. Třetí vrstva je ticho, to nejtvrdší. Pomalým vyslovením mého jména ho rozpustí — každá hláska je teplá, a když dopadne, opře se mi o hrudní kost.
V tom místě mám vlastní rytmus. Stačí chvilka a slyším ho i já: úder–čekání–nádech–čekání–úder. Pořád jsem na oblouku, ale náhle mám pocit, že stojím ve vlastním těle poprvé správně. Podíváme se na sebe skrz příčky. Jako bychom se líbaly přes notovou osnovu: linka po lince, pauza v přesně vybraném místě. Nechám ruku sklouznout níž, po oblouku, polapím další příčku a přitáhnu si průlezku blíž ke kůži. „Zůstaň,“ požádá mě. Zůstanu právě tak, jak to chce — nahoře, tečkou nad větou, kterou jsme dneska psaly mezi řádky všedního dne.
„Můžu?“ natáhne vzhůru ruku, ale ne po mně — po vzduchu pod mým kolenem. Dovolím jí to drobným kývnutím. Její dlaň se zastaví kus nade mnou a jenom se dotkne prázdna. Cítím ten dotek až nahoře, jako když ti přes kůži přejede stín ptáka, který letí nízko. „Tady,“ zašeptá. „Tady a nikam jinam.“ Slovo „tady“ mi přistane na klíční kosti a zůstane tam jako neviditelná sponka, která drží i to, co jinak padá.
Když slézám, dělám to schválně pomalu. Příčka: „ano“. Příčka: „ještě“. Příčka: „takhle“. Na jedné se zastavím. Díváme se do očí skoro bez překážek — jen ta jedna trubka mezi námi, hranice, kterou lze obejít nádechem. Opřu čelo o kov a nechám ji přistoupit o půl kroku blíž. Nechá mezi námi přesně ten ne prostor, který dělá z touhy elektriku. Palcem mi setře z koutku úst kousek větru; sklouzne mi s ním po tváři až ke krku. Nejde níž, a já právě proto mám pocit, že mi stahuje z ramen celé dnešní nebe.
„Ještě jednou nahoru,“ navrhne. „Jen o dvě příčky.“ Vytáhnu se; tentokrát mě rukou jistí přes trubku, dlaň na vnitřní straně mého zápěstí. Kůže přes kov, ona přes mě. „Dýcháš vysoko,“ řekne. „Zkus níž.“ Poslechnu. Dech spadne do břicha, těžiště se přesune a se zpožděním za ním se mi přeskupí i myšlenky. Vzlétne mi smích, ten tichý, co nevyruší ptáky na stromě. „Asi jsem ti právě ukradla gravitační konstantu,“ ušklíbnu se. „Nesmí to ven,“ mrkne, „jinak nám to tu zavřou.“
Když jsem zas dole, sedneme si naproti sobě do trávy, průlezka mezi námi jako otevřená závorka. Z oblohy visí širý šátek večera; první okna v domech se rozsvěcují a dělají do polostínu drobné zuby. Náš dech už dávno není zadýchaný, jenom naladěný na stejnou notu. Vytáhne z kapsy tenký proužek látky. „Ještě má svůj čas nahoře,“ řekne. Vstane, přejde k oblouku a přiváže pruh k prostřední příčce; uzel, který jde rozvázat jedním zatažením. Vypadá to jako skrytá záložka v knize, kterou čteme nadvakrát.
„Zítra?“ zeptá se tak, jako by to slovo hladila, ne vyslovila. Zvednu dva prsty, přiložím je na rty a pošlu jí je — stejnou cestou, jakou ke mně předtím došel její šepot. „Zítra,“ přečte si z mého gesta. A dodá: „Půlkruh drží.“
Chvíli jen tak sedíme, díváme se na železo, které se postupně ztrácí v tmavnutí. Mně se v těle ještě houpá poslední záchvěv beztíže a nechce si sednout. Nechám ho, ať dojede až do špiček prstů. Pak se zvednu. Zastavím se pod obloukem a naposledy k němu přiložím dlaň. Kov je chladný, ale v tom chladu se dá číst: zůstalo v něm všechno, co jsme si řekly beze slov.
Udělám dva kroky zpátky a mrknu na ni přes rameno. Kdybych měla teď popsat, co je polibek, řekla bych: mezera mezi příčkami, přesně té šířky, která pustí světlo a zastaví pád. V té mezeře se potkají naše rty příště. Ne proto, že by to „mělo být“, ale protože už víme, kde se to děje.
Cestou domů mě napadne, že mě opravdu svlékla z gravitace. Ne tak, aby mě zvedla od země; spíš tak, že mi země přestala poroučet. Stačí vzpomenout si na oblouk, na její dlaň v kapse, na to tiché „tady“, a svět se mi pod nohama nakloní o stupeň tím správným směrem. Tohle naklonění mi zůstane v těle až do zítřka. A zítra, ve stejnou dobu, obuji stejný krok i stejný úsměv. Průlezka nás už čeká: půlkruh mezi nebem a rty. Pusa, která si pamatuje, odkud se dává.
