Článek
Vždycky to začne stejně: notebook se otevře, větrák v něm si povzdychne a na stole se objeví první kolečko od hrnku. Ještě ani nemám srovnané myšlenky do jedné řady a už mi do nich někdo sahá. Ikonka v rohu, číslo v červeném puntíku, další řádek v inboxu. Všechno „drobnost“.
Drobnosti mají zvláštní talent. Nejsou těžké, jen jsou pořád. Jedna poznámka do dokumentu, jedna odpověď, jeden soubor, jedna kontrola. Ruka mi pořád jezdí mezi klávesnicí a myší, jako bych šila na stroji. Když se konečně chytím jedné věci, přijde další a přestřihne nit. Před obědem mám v hlavě jako v úlu a na okraji monitoru bludiště poznámek, které už ani nečtu.
Oběd se zredukuje na technický úkon. Kus plastu opřený o hranu podložky, hůlky naráží do přepážky, vedle se lepí drobek do mezerníku. Všechno jde rychle, aby to nepřekáželo. Žádná pauza, jen přepnutí okna. I kafe chutná, jako by bylo součást pracovních úkolů.
Odpoledne nabere tempo a už ho nepustí. Jedna schůzka za druhou, každá „jen na chvilku“, každá nakonec přeteče do další. Zvednu se, vezmu telefon a zápisník, přehodím přes ruku sako nebo aspoň kartu od dveří, a jdu. Chodba, schodiště, výtah. Dveře, co se dovírají pomalu, jako by zkoušely, jestli to vzdám.
V zasedačce sedí moc lidí na to, aby se něco rozhodlo rychle. Židle vržou, někdo cvaká propiskou, někdo si posune notebook o kousek, aby vypadal připraveně. Poznámky se množí, ale jsou to jen střípky: jméno, šipka, hvězdička, „poslat“. Úkoly neberou konce, protože každý má ještě jednu poznámku a ještě jednu „drobnost“, kterou je škoda neříct, když už tu všichni sedí.
Mezi schůzkami zkusím z kávovaru vymáčknout další kousek energie. Ještě záchod a pak dál. Občas do jiné budovy, po cestě přes dvůr, kde foukne ledový vzduch do tváře a hned se zase zaleze do tepla. Dorazím a zjistím, že předchozí skupina ještě neskončila. Stojíme u dveří, někdo nervózně zírá na hodinky, někdo se tváří, že mu to nevadí, ale noha mu pod stolem podupává, jakmile se konečně posadí.
Snažím se zkrátit jejich řeč. Posunout to k bodu, který má výsledek. Jenže řeč se natahuje, protože se v ní dá schovat nejistota i alibi. Všichni jsou „u toho“, takže nikdo nechce být ten, kdo to uřízne. A moje pozornost se mezitím rozpadá na drobné kostičky: kdo řekl co, kdo komu přikývl, kdo se tvářil dotčeně, kdo si to potom vyloží po svém.
Když se konečně vrátím k vlastnímu stolu, mám v ruce zápisník plný šipek a v hlavě pocit, že jsem celý den jen přenášela informace mezi místnostmi. Na monitoru čeká práce, která se sama neudělala. V inboxu nové věci, v tabulce staré věci. A já místo normálního tempa začnu dohánět — sama s další kávou. Jako když se po cizím maratonu snažíš ještě doběhnout vlastní kilometr, aby to nebylo vidět.
Večer nevypadá jako konec dne, spíš jako dojezd do depa s prázdnou nádrží. Na lince zůstane hrnek s hnědým kroužkem, v koupelně otevřená pasta, protože i zavírání víčka je najednou další úkol. V hlavě běží seznam: co jsem měla, co jsem nestihla, co mi zítra někdo připomene. Ticho se nedá vydržet, tak ho zalepím obsahem. Obrazovka svítí do očí, palec jede dolů, a únava se jenom přesune.
A pak přijde moment, který se špatně přiznává i sobě. Při pohledu na budík a na věci připravené na ráno — nabíječka, klíče, čisté tričko přes opěradlo židle — se objeví jednoduchá myšlenka: nechce se mi zítra znovu vstát do stejného světa.
Naštěstí je tu obraz: silnice se začne kroutit podél bublající řeky a pak se objeví cedule, kterou čekáte na konci světa. Pár domů. A asfalt, který to prostě vzdá. Telefon přestane být důležitý předmět a stane se z něj kus plastu bez signálu. Čárky se ztenčí, zmizí — a najednou je tu ticho, které nic nechce.
Klíč v zámku zadrhne, pak povolí. Dveře se otevřou a uvnitř je klid, co nemá v plánu mě zabavit. Mělká miska na klíče. Malá lampa. Žluté světlo. Stůl, židle, deka přes opěradlo. Voda v konvici začne šumět dřív, než začne vařit. Lžička cinkne o hrnek. Dřevo v domě se ozve, když si sednu. A v té obyčejnosti je jasné, co mi celý týden chybělo: žádný úkol; žádný termín.
