Článek
Malý usne s dlaní přitisknutou k polštáři. Přitáhnu mu deku výš, uhladím mu vlasy na spánku a dveře nechám pootevřené.
V obýváku je vůně pečeného masa s česnekem, jako bys nevěděla, že ho nemůžu. Pohlédnu na tebe. Chtěla bych poslat výčitku, ale nemám dost energie – pořád ještě zápasím s časovým posunem po návratu ze služebky.
Otevřu lednici, kde není nic, ani ten jogurt, co jsem si koupila. Seru na to, že je Valentýn – honí se mi hlavou. Mám sto chutí…
Místo toho se na tebe podívám. Stojíš u vypnutého sporáku, v ruce mobil a ve tváři výraz, který jsem dlouho neviděla. Jsi zamilovaná! Ale už ne do mě. Nechci vědět, kdo je ta šťastná, protože bych jí vyškrábala oči a nejspíš provedla i něco mnohem krvavějšího.
Tohle nedám. V předsíni popadnu kabát a klíče a jsem venku dřív, než si stihnu přiznat, že utíkám. Další vteřiny, minuty a nejspíš i hodiny letí kolem, přeskakují zastávky, rohy ulic, přechody – jako bych se vracela do svého časového pásma.
Automaticky zazvoním na domovní zvonek. Ráno není moudřejší večera, jenom mě překvapí sestry hlas.
„Vstávej lenochu,“ chce mě vytáhnout z postele.
Nedává to smysl. Nevím, co tu dělám, ani jak jsem se sem dostala. Stejně tak nevím, který je den a kdo mi včera otevřel. V kuchyni někdo chodí v boxerkách, přechází mezi linkou a oknem, jako by to byl jeho byt.
„Jdeme ke Kamilovým rodičům na oběd,“ oznámí mi ségra a postaví přede mě hrnek s kávou. Vyhodí mě z bytu sotva sním snídani.
Sáhnu po mobilu, kabátu a jsem zase venku. Nasranost nemizí. Otázky nemají odpovědi a mobil mlčí.
Na vrátnici dostanu náhradní kartu číslo pět. Sednu si do svého křesla. Hledím na známé věci za sklem. Svět by se mohl vrátit do starých kolejí. Mobil pípne – odstěhuj se!
Teď už by nešlo jenom o oči, ale o selhání legálně držené zbraně nebo něčeho podobného – vybavím si oblíbené repliky z filmů, které si mě naučila mít ráda.
Máme spolu syna. Máme spoustu přátel. Naše rodiny jsou jako jedna. Jsme spolu celý život a ty mi klidně napíšeš, abych se odstěhovala z mého bytu?
Klíče cvaknou v zámku a já slyším dva hlasy. Není to jenom smích, ale i pohoda, která tu nebyla několik měsíců.
Otevřu dveře do obýváku. Jako bych vstoupila do pekla. Chceš mě probodnout pohledem. Klidně můžeš.
„Miláčku,“ začnu, jako bych se chystala na inkvizici. „Teď se obě seberete a vypadnete z mého bytu. Věci neřeš! Ty budeš mít ráno před domem.“
Rozverná nálada je ta tam. Napětí v její tváři je přímo hmatatelné. Ani ty se netváříš, že máš situaci pod kontrolou. Nejspíš ti dojde, že jsi to přehnala. Chceš vzít zpátečku. Pozdě. Tohle sis měla rozmyslet, než jsi si začala tuhle avantýru.
„Mlčte,“ šlehnu po ní pohledem. „Spát v cizí posteli? Co jste kurva za kreaturu?“ mám překvapivě klidný hlas. Za to pohledem bych jí nejraději přibyla na protější zeď.
Bouchnou dveře! Místo ticha slyším dětský pláč.
