Hlavní obsah

České školství na jednotce intenzivní péče

Foto: AI image generator - Gemini

České školství kolabuje. Data PISA 2025 však bourají populismus: na vině není inkluze ani ukrajinské děti a nespasí nás ani učiliště s 50% negramotností. Selhává samotná architektura řízení státu.

Článek

Intro

Pokud nemáte děti školního věku, možná máte chuť text o vzdělávání přeskočit jako úzkou resortní debatu o učitelských platech a osnovách. Jenže vzdělávací soustava není pískovištěm jednoho ministerstva – je to základní operační systém celé společnosti. Každá chyba v jeho kódu se s odstupem několika let neúprosně propíše do výkonu průmyslu, míry nezaměstnanosti, odolnosti zdravotního a důchodového systému i do toho, zda občané u volebních uren dokážou rozlišit faktický argument od populistické manipulace. Kdo dnes přehlíží tichý rozpad českého systému formálního vzdělávání, dívá se ve skutečnosti na budoucí hospodářskou a demokratickou paralýzu celé země

Čísla vs. obětní beránci

Když v září 2026 organizace OECD zveřejnila výsledky devátého cyklu mezinárodního šetření PISA 2025, zavládlo v oficiálních komentářích tradiční politické uklidňování. České patnáctileté děti přece v přírodních vědách (490,3 bodu), matematice (477,1 bodu) i čtení (468,4 bodu) stále balancují nad průměrem vyspělých zemí. Jenže pohled pod povrch tohoto statistického polštáře odhaluje neúprosnou erozi. Oproti roku 2022 se čeští žáci ve čtenářské gramotnosti propadli o dvacet bodů a v matematice o deset; v dlouhodobé časové řadě jsme od prvních měření ztratili již 39 bodů v matematice a shodně přes dvacet bodů ve čtení i přírodních vědách. Pod kritickou hranicí druhé úrovně gramotnosti – tedy pod prahem, bez něhož člověk v běžném životě nedokáže pochopit středně dlouhý text, vybrat relevantní informaci či přepočítat jednoduchý rozpočet – se dnes nachází 29 % českých patnáctiletých v matematice a 27 % ve čtení.

Veřejná debata na tento sešup reaguje reflexivním hledáním obětních beránků. Proto než se pustíme do určení podrobné diagnózy současného stavu, podívejme se nejdříve trochu blíže na některé argumenty, které ve veřejném prostoru, bohužel nejen z úst laické veřejnosti, zaznívají. Udělejme to poctivě na základě řádného laboratorního vyšetření. Rituální obětování beránků by totiž nemělo patřit do argumentačního aparátu 21. století. Tisíciletí používání tohoto nástroje jasně ukazuje, že jeho účinnost při řešení problémů není příliš efektivní, a hlavně je tento institut vždy a znovu zneužíván jako nástroj k ovládání davů. V neposlední řadě tento nesmyslný rituál vždy zastíní skutečnou příčinu problému. A na jejím odhalení by nám mělo záležet všem, bez ohledu na naše politické preference. Obětní beránci mají v tomto případě jasná jména. Inkluze a ukrajinské děti. Hned z kraje konstatujme, že integrace žáků se speciálními vzdělávacími potřebami nebo válečných uprchlíků skutečně představuje pro české sborovny obrovskou zátěž. Ale svádět systémový kolaps na tyto dvě skupiny znamená zaměňovat selhání státní exekutivy za selhání samotného principu. A teď už laboratorní výsledky pacienta.

Data České školní inspekce (ČŠI) a OECD nabourávají tezi o vině inkluze z roku 2016 hned ve dvou rovinách. První je doložitelná chronologie: sestupný trend českých výsledků v matematice začal již na přelomu tisíciletí a v přírodních vědách po roce 2006, tedy celou dekádu před spuštěním inkluzivní novely. Tou druhou je plošnost propadu. Pokud by příčinou zhoršení byla přítomnost integrovaných dětí či ukrajinských uprchlíků v běžných základních školách, musely by výsledky klesat výhradně na neselektivních základkách. Jenže v PISA 2025 se zhoršily výsledky napříč celým spektrem, a to včetně výběrových víceletých gymnázií a dětí z rodin s nejvyšším socioekonomickým statusem, které v přírodních vědách ztratily třináct bodů. Ukrajinští žáci navíc tvoří pouhá čtyři procenta žáků základních škol a jen jediné procento z nich sedí ve třídě, kde je více než pět uprchlíků; v kohortě patnáctiletých pak české střední školy navštěvuje zhruba jen polovina z nich.

Ještě pádnější důkaz přináší pohled za kanál La Manche. Spojené království se v PISA 2025 vyšvihlo na osmé místo na světě v přírodních vědách (511,4 bodu) a jako jedna z pouhých čtyř zemí OECD dokázalo mezi lety 2022 a 2025 statisticky významně vyrůst (+11,7 bodu). Ve čtení britské děti porážejí ty české o 25,8 bodu a podíl špičkových žáků v nejvyšších úrovních gramotnosti tam dosahuje 13 % oproti českým sedmi procentům. Britské – a zejména anglické – školství přitom tyto výsledky doručuje v demografické a diagnostické realitě, o níž se českým školám ani nezdá. Podle školního cenzu britského ministerstva školství z ledna 2026 má 21,6 % všech žáků v Anglii jiný mateřský jazyk než angličtinu (na prvním stupni téměř 24 %), bezmála 39 % pochází z etnických menšin a 20,8 % žákovské populace (přes 1,85 milionu dětí) vykazuje speciální vzdělávací potřeby. Téměř 58 % dětí s nejtěžším stupněm podpory se přitom vzdělává přímo v běžných státních školách.

Rozdíl mezi Anglií a Českem nespočívá v dětech, ale v tom, že britský stát nehodil problém alibisticky na samotné učitele s povelem: vyřešte to. Anglická legislativa ukládá samosprávám zákonnou povinnost do dvaceti týdnů od podání žádosti rodiče či školy o posouzení potřeb dítěte vydat multidisciplinární plán propojující školu, zdravotnictví a sociální péči, přičemž každý náklad nad šest tisíc liber ročně na žáka škole automaticky doplácí samospráva. Na více než třinácti stech školách fungují specializované inkluzivní jednotky (resourced provisions)[1] a počet kmenových pedagogických psychologů vzrostl na 2 330 plných úvazků. Podobně funguje britská integrace dětí z jiného jazykového prostředí: závazný systém financování automaticky posílá škole dodatečné peníze na každého bilingvního žáka po dobu prvních tří let a učitelé pracují s precizními diagnostickými škálami. A co udělal český stát? U inkluze sice kvantitativně ztrojnásobil počet asistentů pedagoga, ale systémově je degradoval na nízko placenou výpomoc (často jen se 120hodinovým kurzem a zlomkovým úvazkem) mechanicky přilepenou ke konkrétnímu dítěti. Zatímco v Anglii procházejí asistenti (Teaching Assistants) víceúrovňovou certifikací až na úroveň specialistů (HLTA), pracují pod přímým metodickým vedením atestovaného školního koordinátora inkluze (SENCO) a vedou s žáky strukturované, vědecky ověřené intervence, v Česku stát nasadil nekvalifikované asistenty do tříd bez metodiky a současně nechal zkolabovat přetíženou síť pedagogicko-psychologických poraden, logopedů a klinických psychologů, jejichž práci tak mnohdy suplují například metodici primární prevence. U ukrajinských dětí pak sborovny nejprve zachránily situaci kreativní improvizací a zapojením až 97 % příchozích dětí, načež jim stát „pomohl“ tím, že zrušil centrálně financovanou výuku češtiny v okamžiku, kdy dítě plní docházku déle než dvanáct měsíců. Mnoho našich zákonodárců nebylo schopno se naučit druhý jazyk za celý svůj život. Po dětech utečenců ale vyžadují, aby si dokázaly osvojit druhý jazyk na akademické úrovni, která jim bude stačit pro výuku chemie či dějepisu, za jeden kalendářní rok. Podíl ukrajinských dětí s jazykovou podporou tak spadl ze 61 na 40 %. Frustrace českých učitelů je proto naprosto oprávněná – jen její příčinou není nedostatek humanismu, nýbrž státní alibismus.

Poučení z finského pádu a skotský experiment

Jakmile smyjeme rituální obětní barvy a podíváme se na problém bez primitivních předsudků, obnaží se první ze tří základních pilířů selhávání našeho vzdělávacího systému: extrémní decentralizace a ztráta strategického řízení. Pohled na výsledkovou listinu PISA 2025 ukazuje jasný vzorec. Na špici žebříčku dominují silně standardizované a kurikulárně řízené asijské systémy v čele s čínskými provinciemi Peking, Šanghaj, Ťiang-su a Če-ťiang (597 bodů v přírodních vědách, 612,4 v matematice), Singapurem (559,9 a 562,9 bodu), Japonskem a Jižní Koreou. V Evropě pak roli lídrů převzaly země, které drží většinu žáků až do šestnácti let v neselektivním vzdělávacím proudu, který opírají o jasně definované oborové standardy a průběžnou diagnostiku. Těmito lídry jsou především Estonsko s jednotnou devítiletou školou (põhikool) a již zmíněná Anglie, kde navzdory přechodu na druhý stupeň v jedenácti letech míří 95 % dětí do neselektivních škol (comprehensive schools) se společným národním kurikulem.

Zde je však nutná jedna důležitá korekce. Mnozí z nás ze setrvačnosti stále vzhlížejí ke skandinávskému modelu devadesátých a nultých let. Jenomže Norsko, Švédsko i Dánsko zažily v roce 2025 strmý pád a někdejší svatý grál vzdělávacích systémů – Finsko – se v matematice propadlo na 468,7 bodu, tedy pod úroveň České republiky, přičemž čtvrtina finských patnáctiletých dnes nedosahuje ani základní čtenářské gramotnosti. Anatomie finského pádu se přitom může stát kritickým vodítkem i pro české reformátory, kteří se v bolestech snaží implementovat nové rámcové vzdělávací programy. Jak totiž ve své práci na Helsinské univerzitě prokázala Aino Saarinen a jak upozorňuje i šéf vzdělávací sekce OECD Andreas Schleicher, Finsko doplatilo na souběh několika systémových chyb. Tou první byla absence pevných národních standardů a průběžného testování: když efektivita systému začala klesat, neměl žádná spolehlivá data, kterými by včas zachytil, kde děti ztrácejí půdu pod nohama. Tou druhou byla kurikulární reforma z roku 2016, která v rozporu s poznatky vývojové neuropsychologie vsadila na předčasnou autonomii žáků, sebeřízené učení (self-directed learning) u dětí, které ještě nemají vyvinuté neurální exekutivní funkce pro řízení vlastního studia, natož na studium v hlučných otevřených prostorách bez stěn (open-plan schools). Tento architektonický experiment se tak bohužel stal příkladem skutečné progresivistické perverze. Další z faktorů, který se nemalou měrou podílel na disrupci celého systému, by měl být zase varováním pro technologické optimisty. Není totiž výmluvnější dopadové studie na podporu konstatování, že tužka a papír mají své nezastupitelné místo i v procesu učení ve 21. století. Ve Finsku proběhlo masivní nahrazení tištěných učebnic tablety a dalšími elektronickými zařízeními. Výsledkem bylo, že 70 % finských učitelů podle odborového svazu OAJ potvrdilo rozpad soustředění žáků. Posledním hřebíčkem do rakve se stalo zneužití inkluze obcemi k rozpočtovým škrtům po roce 2010. Místní samosprávy zneužily rušení speciálních tříd k tichým rozpočtovým škrtům: děti se speciálními potřebami přesunuly do běžných tříd o třiceti žácích, ale ušetřené peníze už nevrátily do speciálních pedagogů. Pro Česko, které neustále koketuje s plošnými škrty v podpůrných opatřeních a od roku 2026 přesunulo financování provozu a pomůcek na rozpočty krajů a obcí, je to další varování.

Všechny jmenované jevy způsobily, že se finský vzdělávací zázrak zhroutil. Ale i v této situaci přišla reakce, která je pro český systém formálního vzdělávání naprosté sci-fi. Finsko již v srpnu 2025 prudce otočilo kormidlem: zákonem zakázalo chytré telefony ve výuce, vrátilo se k tištěným knihám, navýšilo povinné hodiny čtení a matematiky a do posílení základního školství nalilo 200 milionů eur, včetně trvalého padesátimilionového fondu pro školy v sociálně vyloučených čtvrtích. To vše se odehrálo v časovém rozmezí, ve kterém se u nás nestihnou ani sejít zástupci dotčených institucí, aby se alespoň shodli na tom, že by bylo dobré něco dělat.

České školství tak opět prokázalo nepochopitelnou míru sebedestruktivních tendencí a z obou světů si vzalo to nejhorší – opustilo pevné standardy i kontrolu, a přitom v nových kurikulárních dokumentech vzývá právě ty neukotvené vize, z nichž Finsko či Skotsko pracně couvají. V současných dostupných studiích a případových analýzách totiž nenajdeme přesvědčivější důkaz rizik rozvolněného kurikula než nezamýšlený britský komparativní experiment mezi Anglií a Skotskem. Obě země sdílejí jeden stát, jazyk, trh práce i ekonomiku, ale před patnácti lety se vydaly opačným směrem. Skotsko zavedlo reformu Curriculum for Excellence, v níž upozadilo konkrétní oborové učivo, postavilo výuku na široce formulovaných kompetencích a dalo školám vysokou autonomii bez pravidelného externího testování. Anglie naopak vsadila na přesně vymezené oborové znalosti (subject-matter knowledge), striktní návaznost učiva mezi ročníky a pravidelné ověřování standardů. Ještě v roce 2015 byly výsledky obou zemí v PISA prakticky totožné (v matematice 493 ku 491 bodům). Do roku 2025 se však Skotsko propadlo na 467 bodů v matematice a 488 bodů ve čtení, takže za Anglií zaostává o propastných 25 bodů v matematice i přírodních vědách. Hodnotící zpráva OECD u Skotska stanovila diagnózu, která do posledního písmene sedí na Českou republiku: mlhavost mezi obecnými cíli kurikula a reálnou výukou, ztráta obsahové návaznosti a slepota státu ohledně toho, co se děti skutečně naučily.

Foto: PISA, EDUin, PAQ research

Sémantická mlha nového RVP a paradox Cermatu

Česká republika po roce 2004 rezignovala na společné osnovy a přenesla břemeno tvorby Školních vzdělávacích programů (ŠVP) na samotné sborovny. Dnes si tak každá ze 4 320 základních škol v zemi píše vlastní kurikulární knihu. Místo tvůrčí svobody to přineslo byrokratické přepisování dokumentů a kurikulární anarchii: když se rodina přestěhuje z jednoho okresu do druhého, dítě na nové škole naráží na zcela jinak rozvržené učivo mezi ročníky i na nekompatibilní vyučovací metody (například při přechodu mezi Hejného metodou a klasickou matematikou).

Namísto toho, aby nová revize Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (RVP ZV), podle níž mají školy začít povinně učit v prvních a šestých třídách od září 2028, tento chaos napravila, posouvá český systém ještě hlouběji do skotské pasti. Revize totiž ze závazné části zcela vypustila seznamy povinného učiva a postavila celý rámec na takzvaných očekávaných výsledcích učení (OVU). Jak v květnu 2026 na stránkách odborného časopisu Pedagogika demonstroval profesor Radek Pelánek z Masarykovy univerzity (a v systémové studii PAQ Research potvrdili analytici Jiří Münich a Jan Zeman), nové české RVP ZV je z psychometrického i didaktického hlediska „netestovatelné“.

V mezinárodní kurikulární teorii znamená pojem learning outcomes pozorovatelný a měřitelný výkon žáka. Autoři z Národního pedagogického institutu (NPI ČR) však pod tento pojem schovali vágní vzdělávací záměry (learning aims). V závazné části matematiky tak najdeme formulaci „Skládá a rozkládá tělesa“ – větu, pod kterou si lze představit hraní s dřevěnými kostkami ve školce stejně jako vysokoškolskou analytickou geometrii. Ve fyzice zase stojí „Určí práci a výkon v jednoduchých modelových situacích“, kde veškerá náročnost závisí na tom, co si kdo subjektivně představí pod slovem „jednoduchý“. Konkrétní indikátory (fázi „Splněno“) přitom tvůrci odklidili do nezávazné metodické přílohy. Pelánkova lingvistická analýza navíc odhalila, že i v této podrobnější vrstvě převažují v češtině (87 ku 79) a v matematice (63 ku 46) nedokonavá slovesa nad dokonavými. Formulace typu „řeší soustavu rovnic“ nebo „plánuje své pohybové činnosti“ popisují průběžný proces, nikoliv jednorázově ověřitelný výstup. Když se sedmičlenný autorský tým NPI v časopise Pedagogika pokusil své dílo bránit tvrzením, že OVU „nemají sloužit jako přímý nástroj pro měření výkonu jednotlivých žáků“, vlastními slovy usvědčil celou konstrukci ze selhání, když explicitně připustil, že: „samotné znění závazných OVU nemůže nést celý společný vzdělávací základ“ a že nepřítomnost závazných indikátorů „oslabuje kontrolovatelnost naplnění společného vzdělávacího základu“. Stát tak porušuje smysl vlastního školského zákona (§ 4) a vyklízí pole čistému formalismu, kdy tisíce škol jen mechanicky překlopí gumové fráze do svých ŠVP, aby vyhověly kontrole inspekce.

Zvídavému čtenáři nyní možná v hlavě zablikala kontrolka. Vždy se tady přece neustále nadává na přemíru testování spojené s jedním jediným pojmem: Cermat. Ano, skutečně zde narážíme na zdánlivý paradox: jak můžeme tvrdit, že české školství trpí nedostatkem testování, když každé jaro sledujeme celostátní stres kolem Jednotných přijímacích zkoušek (JPZ) státní organizace Cermat? Vysvětlení je prosté a odhaluje zvrácenou logiku celého systému: Česká republika zaměnila diagnostické měření kvality výuky za selektivní gilotinu u přijímaček.

Po celých devět let povinné docházky je český stát slepý. Neví, kolik dětí neumí číst na konci první třídy, nemá celostátní data o zvládnutí zlomků v páté třídě a o čtvrtině deváťáků, kteří se nehlásí na maturitní obory, neví vůbec nic. Když se ČŠI na jaře 2026 pokusila otestovat páté a deváté třídy, akce zkolabovala, protože stát nemá funkční registr žáků (EMIS) a neumí propojit administrativní data z matrik a daňových registrů; inspekce proto dala devítiletým dětem dotazník vyptávající se na vzdělání, profesi a duševní zdraví rodičů, což vyvolalo oprávněnou vzpouru rodin a zastavení projektu. Místo průběžného diagnostického nástroje tak stát na konci páté a deváté třídy postaví́ děti před turnikety Cermatu a spustí́ celonárodní́ rozřazovací́ „loterii“.

Jak otevřeně popsal bývalý ředitel Cermatu a odborník na pedagogickou diagnostiku z Univerzity Karlovy Martin Chvál, úkolem JPZ není ověřit, zda žák zvládl látku základní školy, ale seřadit uchazeče do pořadníku v boji o omezený počet míst na středních školách. Systém se tím uzamkl do neřešitelné eskalace: jakmile se rodiny a komerční agentury zdokonalí v přípravě, Cermat musí konstruovat testy stále těžší a u víceletých gymnázií záměrně mířit nad rámec kurikula, jen aby dokázal rozlišit špičku uchazečů například v přeplněné Praze. Empirická studie Univerzity Karlovy (Kucharská a kol., 2026) ukázala, že 91 % deváťáků tráví celý školní rok cíleným drilem na testy Cermatu (třetina z nich přes 200 hodin čistého času). Intenzivní trénink testových chytáků dokáže v matematice zvednout skóre průměrně o 18,5 bodu a zcela smazat rozdíly ve skutečných vstupních znalostech. Cena za tento dril se u komerčních kurzů pohybuje mezi 10 a 20 tisíci korunami, v extrémech šplhá až ke 40 tisícům. V devátých třídách tak vzniká učebnicový backwash effect – forma testu zpětně požírá a deformuje smysluplnou výuku. Celou absurditu tohoto pokřiveného způsobu selekce pak korunuje poštovní směrovací číslo dítěte: protože test neměří zvládnutí národního standardu, ale vtěsnává děti do omezených krajských kapacit, stává se ze stejného bodového zisku v jednom kraji triumf a v jiném propadák. Zatímco na řadě veřejných gymnázií v Ústeckém či Karlovarském kraji stačí k přijetí 35 až 40 bodů ze sta, v demograficky přehřáté Praze odchází žák se sedmdesáti či pětasedmdesáti body – který by v pohraničí exceloval na samé špici pořadníku – od přijímaček jako poražený. Přes výše řečené, zrušit Cermat ze dne na den, jak v září 2026 v rámci škrtů navrhl premiér Andrej Babiš, by pouze privatizovalo chaos do rukou komerčních firem. Cermat je nutné odzbrojit tím, že oddělíme diagnostiku od selekce.

Jak to dělají úspěšné systémy? V Estonsku skládají žáci v celostátním digitálním systému EIS národní diagnostické testy tasemetööd na samém začátku čtvrté a sedmé třídy. Ze zákona je zakázáno tyto testy známkovat, sestavovat z nich žebříčky škol nebo podle nich děti třídit; výsledky v detailním rozpadu podle Raschova psychometrického modelu dostává na podzim do svého portfolia přímo učitel (dokonce bez přímého přístupu ředitele), aby měl celý školní rok na zacelení mezer u každého žáka. V Anglii zase národní testy Key Stage 2 v jedenácti letech měří, kolik dětí překročilo očekávaný kriteriální standard (100 bodů), a především pomocí propojení s registrem bezplatných obědů (sloužícím jako spolehlivý indikátor rodinného zázemí) počítají „přidanou hodnotu školy“ (Progress Measures) – tedy jaký pokrok škola udělala s dětmi od jejich nástupu v pěti letech vzhledem k jejich startovní čáře.[2]

Školství, které nikdo neřídí

Kurikulární anarchie se v Česku násobí s druhým rozměrem bezvládnosti: extrémní roztříštěností zřizovatelů. Správa budov a ředitelů je rozdrobena mezi 2 635 obcí. Průměrný obecní zřizovatel v Česku spravuje 1,37 školy a plných 89,4 % obcí (2 356 radnic) zřizuje pouze jedinou základní školu. Dvě třetiny obecních základek spadá pod malé obce do pěti tisíc obyvatel a přes 40 % zřizovatelů nemá ani tisíc obyvatel.

Malá obec nedisponuje odborem školství, školskými právníky ani analytiky kvality výuky. Ředitel takové školy je nucen v jedné osobě fungovat jako kotelník, správce IT, personalista, účetní i právník, takže mu na skutečné pedagogické řízení (leadership) nezbývá žádná kapacita. Ekonomicky jde navíc o černou díru: provozní výdaje zřizovatele v obcích do 500 obyvatel dosahují v průměru 28 230 Kč na žáka, zatímco ve městech nad deset tisíc obyvatel je to 10 242 Kč. Zatímco Estonsko mezi lety 2017 a 2019 zredukovalo počet samospráv zřizujících školy z 213 na 79 a kanadské Ontario stáhlo počet školských rad ze tří tisíc na 76 profesionálních celků, Česko se zmohlo jen na kosmetickou polovičatost. Novela školského zákona sice s výhledem na rok 2029 nařídila slučovat ředitelství škol pod 180 žáků, jenže ze strachu před starosty omezila tuto povinnost výhradně na situace, kdy více malých škol či školek provozuje jedna a táž radnice. Na 89,4 % obcí, které zřizují školu jedinou, zákon nedosáhne a vznik meziobecních svazkových škol zůstal čistě dobrovolný. Namísto skutečné konsolidace správy tak stát od ledna 2026 na tyto stovky drobných radnic ještě přehodil financování nepedagogického personálu a učebních pomůcek.

Popsaná správní roztříštěnost má dopad i na každodenní život ve třídách: absenci hierarchické distribuce zodpovědnosti. Český učitel je sice v průzkumech relativně spokojený se svou autonomií v klidných časech, ale v okamžiku ostré krize zůstává institucionálně zcela nahý.

Představme si modelovou situaci z praxe, která tuto bezradnost obnažuje v plné nahotě: žák z rodiny místního vlivného podnikatele a sponzora školy položí na lavici v základní škole věrnou maketu pistole. Ve sborovně zavládne paralýza – a učitel se v tu chvíli neocitá v pasti pedagogické, nýbrž v pasti právní a institucionální. Školní řád vycházející z § 30 školského zákona mu sice na papíře velí zajistit bezpečnost a zakazuje nosit do výuky nebezpečné předměty, jenže maketa zbraně se pohybuje na hraně zákonné definice a mezi katedrou a najatou advokátní kanceláří rodičů nestojí žádná úřední hradba. Učitel se obrací na ředitele, ale ani ten nedokáže autoritativně rozhodnout. Ví totiž, že za zády nemá profesionální školský úřad s právním oddělením a krizovým řízením, který by spor převzal na svá bedra, nýbrž starostu malé obce, jenž s chlapcovým otcem sedí v místním zastupitelstvu či sportovním klubu. Strach z osobní kriminalizace a správních žalob tak ochromí sborovnu i ředitelnu. Když ministerstvo školství z evropských fondů zřídilo takzvaný Střední článek podpory, ředitelé po něm sice skočili jako po záchranném kruhu – krajské týmy poskytly přes 9 500 konzultací a 91 % ředitelů označilo tuto oporu za klíčovou, jenže český Střední článek je konstruován pouze jako „měkká“ metodická poradna, nikoliv jako nadřízený správní orgán s rozhodovací pravomocí a hierarchickou odpovědností, který by v ostrém střetu sňal z učitele a ředitele osobní riziko. Tento model zříkání se institucionální zodpovědnosti, která by vyplývala z jasně definované hierarchie řízení, je typickým Švejkovským rysem nejen správy českého školství.

Důsledky této institucionální bezmoci přitom nekončí u ojedinělých excesů se zbraněmi; rozkládají každodenní klima běžných tříd. Jakmile totiž škola ztratí oporu k vymáhání elementárních pravidel a státu se současně rozpadne garance srovnatelné kvality výuky, spouští se u informovaných a solventních rodičů přirozená obranná reakce: únik z veřejného systému. České školství se tak rozpadlo do několika rychlostních kolejí, které z něj dělají jeden z nejtvrdších sociálních třídičů ve vyspělém světě.

První únikovou cestou jsou víceletá gymnázia, která již v jedenácti letech odsávají děti z motivovaných a sociálně dobře situovaných rodin. Tou druhou je masivní boom soukromého školství. Za poslední dekádu vzrostl počet tříd v soukromých mateřských školách o 79 % (v Praze a Středočeském kraji je koncentrována téměř polovina z nich), počet soukromých základních škol vyskočil o tři čtvrtiny na 7,2 % všech základek (často s dvojnásobným převisem poptávky a pořadníky) a na úrovni středních škol je v soukromých rukou již 20 % institucí, čímž Česko překonává průměr Evropské unie. A i uvnitř samotného veřejného sektoru se spádové školy neformálně štěpí na elitní adresy s jazykovými třídami a na zbytkové školy, kam spadá kumulace sociálních problémů.

Výsledkem této selekce je sociální propast, která nemá ve vyspělé Evropě obdoby. Hloubku této propasti data PISA 2025 mapují nemilosrdně. Rozdíl mezi čtvrtinou socioekonomicky nejzvýhodněnějších a čtvrtinou nejchudších žáků činí v Česku v přírodních vědách 96 bodů (průměr OECD je 85, ve Spojeném království 80 bodů) a na rozdíl od zbytku OECD se tato propast od roku 2015 ani o píď nezmenšila. Rodinný původ v Česku vysvětluje 15 % rozptylu výsledků (v Británii jen 8 %). Zatímco patnáctiletí na víceletých gymnáziích dosahují v přírodních vědách průměru 595 bodů – tedy úrovně špičkových čínských provincií –, jejich vrstevníci na nematuritních učilištích vykazují průměr 413 bodů, což odpovídá úrovni Mexika, Kolumbie či Brazílie.

Je přitom zásadní zdůraznit, že administrativní zakazování soukromých škol nebo rušení víceletých gymnázií v současném stavu není žádným řešením; naopak by v neřízeném systému vyvolalo oprávněný odpor a situaci zhoršilo. Longitudinální studie CLOSE sice prokázala, že po očištění o socioekonomický status rodin nevykazují víceletá gymnázia v matematice ani jazycích žádnou přidanou pedagogickou hodnotu (jejich elitní skóre je čistým efektem vstupní selekce chytrých dětí, zatímco stejně nadaným dětem, které zůstanou na ZŠ, klesají aspirace na vysokou školu o čtvrtinu), ale dokud stát nezajistí, aby běžná spádová škola dokázala kromě zvládání slabších žáků systematicky rozvíjet i přemýšlivé a nadané děti bez jejich brzdění průměrem, nelze rodičům vyčítat, že hledají záchranný člun.

Stejně nebezpečný je i oblíbený hospodský argument: „alespoň budeme mít řemeslníky“. Pohled na data však nesmlouvavě odhaluje vyprázdněnost tohoto, na první pohled možná líbivého, mýtu. Zaprvé, podle Národní zprávy ČŠI PISA 2025 nedosahuje na českých nematuritních učilištích rovných 50 % patnáctiletých žáků ani základní gramotnosti. Člověk, který v patnácti letech nedokáže porozumět pracovnímu návodu a spočítat plochu obkladu či přepočet měny, nevyroste v soběstačného mistra svého oboru, ale v levného a snadno nahraditelného nádeníka, kterého semele první technologická změna. Toto chmurné konstatování potvrzují makroekonomická čísla Českého statistického úřadu a Eurostatu za rok 2025: přestože má Česko nejnižší celkovou nezaměstnanost v EU (2,8 %), u lidí se základním či nedokončeným středním vzděláním vystřeluje míra nezaměstnanosti na 13,48 % – tedy desetkrát výše než u vysokoškoláků (1,34 %). I vyučení bez maturity (3,17 %) čelí více než dvojnásobnému riziku ztráty práce oproti vysokoškolákům a o polovinu vyššímu než maturanti (2,08 %). Česko přitom trpí nebezpečnou makroekonomickou deformací: máme sice nejvyšší podíl středoškoláků v EU (62,7 % oproti 44,2 %), ale v podílu vysokoškolsky vzdělané populace (23,8 % oproti průměru EU 31,7 %) hluboce zaostáváme, přičemž v Ústeckém či Karlovarském kraji tvoří vysokoškoláci jen dvanáct procent populace.

Foto: ČSÚ, Eurostat

Odcizená generace a učitelé hození přes palubu

I kdyby však ministerstvo zítra napsalo dokonalý kurikulární dokument, narazí na další strukturální bariéru: totální rozpojení mezi papírovými ambicemi reforem a přípravou těch, kteří mají změnu odpracovat u tabule. Skutečná reforma školství musí fungovat jako spojené nádoby – od pedagogických fakult přes systém celoživotního vzdělávání učitelů (DVPP) až po konkrétní digitální a metodické nástroje v hodině. V Česku ale o nezbytném propojení těchto nádob nemůže být ani řeč. Naopak, zmíněné články fungují v naprosté izolaci.

Mezinárodní šetření učitelů OECD TALIS 2024 (analyzované v letech 2025 a 2026) ukázalo, že Česká republika vykazuje jeden z nejnižších podílů pedagogů na světě, kteří se cítí být ze svého vysokoškolského studia připraveni na reálnou praxi. Národní šetření MŠMT potvrdilo, že čerství absolventi fakult si nejméně věří přesně v tom, co po nich žádá moderní škola: v individualizaci výuky, zvládání rušivého chování ve třídě, formativním hodnocení a komunikaci s rodiči. Počet studentů učitelství pro druhý stupeň a střední školy navíc mezi lety 2019 a 2024 klesl o téměř dva tisíce a stát ve svém registru SIMS u rostoucího počtu absolventů ani neeviduje, jakou mají vlastně odbornou aprobaci. Když pak tito nováčci nastoupí do škol, systém jim připraví křest ohněm: podle TALIS 2024 dostávají začínající učitelé v Česku třídy s nejvyšším podílem žáků se speciálními potřebami a kázeňskými problémy mnohem častěji než zkušení kolegové, zatímco mentora má jen 36 % z nich. Není divu, že 19 % mladých učitelů zvažuje odchod ze školství do pěti let.

Foto: PISA 2025

Ještě hůře dopadlo další vzdělávání stávajících učitelů. Místo vybudování závazného a kvalitativně řízeného systému podpory stát novelou zákona (s definitivním koncem platnosti starých akreditací k únoru 2025) zcela zrušil akreditace průběžného vzdělávání (DVPP) a nechal kontrolu kvality kurzů na přetížených ředitelích. Důsledky této živelnosti jsou vidět na tom, jak české školy uchopily digitální technologie a umělou inteligenci. Na první pohled vypadají čísla z TALIS 2024 skvěle: více než 50 % českých učitelů prošlo školením v oblasti AI a digitálních technologií (průměr EU je 30 %) a 46 % využívá generativní AI při přípravě. Jenže protože toto školení probíhalo čistě nástrojově – „jak si vyklikat přípravu a vygenerovat test“ – a nikoliv didakticky, realita ve třídách se nezměnila. Inspekční zprávy ČŠI ukazují, že pětinu veškeré výuky na základních školách stále tvoří čistě frontální výklad bez jakéhokoliv zohlednění potřeb žáků a jen 40 % českých učitelů si věří v tom, že dokáže motivovat nezaujaté žáky (průměr OECD je 64 %).

V dnešní sociálně-technologické a komunikační realitě přitom digitální a mediální gramotnost nepředstavují izolovaný předmět informatiky; jsou organickou součástí každého oboru od češtiny a dějepisu až po přírodopis či tělesnou výchovu. Protože se však učitelům nedostává jednotného a systematického metodického vedení, jak tuto realitu přetavit do oborové didaktiky (jako to ukázaly ostrovy pozitivní deviace typu badatelského projektu Dějepis+ s aplikací HistoryLab, komunitního portálu Moderní-dějiny.cz či učitelské asociace Občankáři.cz), proměnila se přítomnost technologií ve školách často jen v drahý generátor rozptylujícího šumu. V PISA 2025 uvádí 32 % českých žáků, že jsou ve většině hodin rozptylováni digitálními zařízeními – a nejhůře jsou na tom víceletá gymnázia (42 %) a učiliště (40 %).[3]

Důsledkem je hluboké odcizení. Čeští patnáctiletí sedí ve škole, která s nimi mluví jazykem minulého století o světě, ve kterém nežijí. V postojových dotaznících PISA 2025 se Česká republika propadla na samé dno v pocitu sounáležitosti žáků se školou. Plných 28 % českých patnáctiletých souhlasí s tím, že „škola byla ztrátou času“, a nadpoloviční většina (53 % oproti 45 % v roce 2022) je přesvědčena, že je škola nepřipravila na praktický dospělý život. Zároveň se drolí elementární důvěra mezi lavicemi a katedrou: podíl dětí, které věří, že jim učitel v případě potřeby poskytne pomoc, spadl ze 76 na 58 %, a když český žák látce nerozumí, požádá učitele o vysvětlení jen v 64 % případů, což je o třináct procentních bodů méně než v průměru OECD.

Paradigmatický zlom v éře AI

Přitom do již tak rozbahněného terénu žákovského odcizení a didaktické bezradnosti právě vtrhla technologie, která mění samotnou podstatu intelektuální práce: masový nástup generativní umělé inteligence. Devátý cyklus PISA 2025 vůbec poprvé změřil jak využívání AI chatbotů patnáctiletými žáky, tak jejich schopnost řídit vlastní učení (seberegulaci). Spojení těchto dvou datových sad odhaluje další tikající bombu, pod již tak vratkými základy české vzdělanosti.

Aby člověk v éře velkých jazykových modelů nesklouzl ke kognitivnímu offloadingu – tedy k pasivnímu odevzdání vlastní myšlenkové práce stroji, které u dospívajícího mozku vede k atrofii hlubokého čtení, ztrátě schopnosti udržet složitější kontext, neschopnosti samostatně zformulovat a obhájit ucelený argument, ale také k pocitu ztráty autonomie a s tím spojeným duševním problémům - musí mít vybudované pevné metakognitivní návyky: musí umět plánovat svůj postup, kontrolovat, zda textu skutečně rozumí, a vytrvat u kognitivně náročné překážky. Jenže přesně v těchto procesních dovednostech čeští žáci v PISA 2025 katastrofálně selhávají. Pouze 21 % českých patnáctiletých si často plánuje svůj přístup k učení (průměr OECD je 37 %) a 41 % neplánuje svůj postup vůbec nikdy, což je dvojnásobek průměru vyspělých zemí. Kontrolní otázky k ověření porozumění si klade jen 39 % českých dětí (OECD 49 %), míra vytrvalosti se propadla o téměř osm procentních bodů na 57 % a plných 60 % českých patnáctiletých otevřeně přiznává, že se při obtížích snadno vzdává.

Do tohoto terénu nízké seberegulace vstoupily nástroje typu ChatGPT, které dnes v Česku ke školním účelům používá 88 % patnáctiletých (20 % každý den). Primární data z databáze PISA 2025 přitom ukazují ostrý předěl mezi dvěma způsoby práce s technologií:

Žáci, kteří používají AI jako zkratku k vygenerování finálního tvaru – k napsání hrubé verze textu, vypracování referátu či shrnutí článku, což na týdenní bázi dělá 29 % českých patnáctiletých –, ztrácejí v testech gramotnosti na neuživatele 14 až 19 bodů (v průměru OECD dokonce až 31 bodů). Naopak žáci, kteří AI zapojují do samotného procesu učení jako interaktivního tutora pro vysvětlení látky, dosahují ve čtenářské gramotnosti o 10 až 14 bodů vyšších výsledků. A protože v Česku o tom, jak dítě s AI pracuje, rozhoduje socioekonomické zázemí rodiny mnohem silněji než v zahraničí, stává se umělá inteligence v našem stratifikovaném školství dalším akcelerátorem nerovností.

Zde nevyhnutelně stojíme před zmíněným paradigmatickým zlomem, který nás dovedl na historickou křižovatku celé moderní pedagogiky. Tradiční škola, postavená na kontrole finálního odevzdaného artefaktu – domácího úkolu, referátu, slohové práce či vyplněného pracovního listu –, v éře generativní AI definitivně ztratila smysl. Finální produkt dnes během pěti vteřin vygeneruje stroj. Pokud české školství neotočí kormidlo od hodnocení konečného tvaru k hodnocení a řízení samotného procesu myšlení – k ověřování pramenů, obhajobě postupu, kritickému tázání a metakognitivní seberegulaci přímo ve třídě –, dovedeme celou generaci ke kolektivní kognitivní kapitulaci. Její důsledky budou pro společnost destruktivní v rozsahu, který se málokdo odvažuje domýšlet.

Léčba a poděkování

Když složíme všechny díly této mozaiky dohromady, vyvstává před námi obžaloba polistopadové politické reprezentace. Od roku 1989 neexistovala v České republice jediná vláda, která by si do svého programového prohlášení nenapsala větu o tom, že „vzdělávání a školství je naší národní prioritou“. Ve skutečnosti však tato slova – bez ohledu na politické zabarvení kabinetů – nikdy nenašla naplnění ani ve strategickém řízení, ani ve financování.

České školství je hřbitovem nedotažených reforem vypuštěných do terénu bez měřidel, bez podpůrné architektury a bez zpětné vazby. Nejlepším symbolem této politické schizofrenie byl samotný týden v září 2026, kdy byly výsledky PISA 2025 zveřejněny: zatímco ministr školství Robert Plaga nad padajícími křivkami gramotnosti deklaroval nutnost do vzdělávání investovat, předseda vlády v témže týdnu ohlašoval rozpočtové škrty v rezortu, osekávání dotací, ad hoc rušení institucí atd. Stejná bezradnost přitom provází i samotnou přípravu klíčové kurikulární reformy. Dva roky před povinným startem nového kurikula v roce 2028 totiž školy místo jasného národního standardu dostaly do rukou vícevrstvý kurikulární labyrint: tři paralelní varianty modelových ŠVP (předmětovou, integrovanou a tematickou) postavené na dokumentu, jehož konkrétní indikátory (fáze „Splněno“) autoři odsunuli do nezávazné přílohy a v odborném tisku sami přiznali, že jeho závazná vrstva neunese společný vzdělávací základ.

O to větší respekt a upřímné poděkování patří těm tisícům českých učitelek, učitelů a ředitelů, kteří v této systémové pustině každý den vcházejí do tříd. Jsou to oni, kdo mnohdy na svůj vlastní úkor zvládli integraci desetitisíců ukrajinských dětí, když jim stát po roce sebral finance na jazykovou výuku. Jsou to oni, kdo bez dostupných psychologů drží pohromadě heterogenní třídy a kdo jako nadšení improvizátoři po večerech zdola budují celé metodické ekosystémy – ať už jde o komunitu kolem portálu Moderní-dějiny.cz, sdružení Občankáři.cz nebo fyzikální centra Elixíru do škol. Jenže jakkoliv si tato obětavost zaslouží hlubokou poklonu, samotný fakt, že učitelé musejí ve svém volném čase suplovat nefunkční kurikulární ústavy a vyrábět si vlastní učebnice, metodiky i digitální pomůcky, je obžalobou celého systému. Prací učitele je učit a vést děti, nikoliv po nocích látat díry v metodickém kolapsu státu.

Spoléhat na tiché hrdinství jednotlivců však nelze donekonečna. Cesta ven přitom nevyžaduje vynalézání kola, nýbrž přejití k ověřené architektuře zemí, které v mezinárodním srovnání prokazatelně uspěly. Jaká je tedy funkční léčba, patrná ze zkoumaných dat a ostatních systémů?

● Pevný a měřitelný národní standard místo tisíců ŠVP: Po vzoru Anglie nahradit byrokratické psaní školních programů jasně definovaným kmenovým učivem s ročníkovou návazností a měřitelnými indikátory výkonu, které učitelům poskytnou hotové metodické nástroje.

● Konsolidace zřizovatelů a skutečně funkční střední článek: Po vzoru Estonska či Ontaria utlumit fragmentaci 2 635 obecních zřizovatelů a přeměnit projektový Střední článek v trvalou správní oporu, která sejme z ředitelů nepedagogickou agendu a poskytne učitelům hierarchické právní krytí v krizích.

● Profesionalizace inkluze a vymahatelná podpůrná síť: Zavést na začátku uzlových ročníků neznámkované diagnostické testy po vzoru estonského systému EIS, propojit registry pro sledování přidané hodnoty škol a utlumením rané selekce odzbrojit přijímací zkoušky Cermatu.

● Skutečná podpůrná infrastruktura inkluze a podpůrná síť: Proměnit asistenty pedagoga z nízko placeného „přílepku k dítěti“ v odborně vzdělanou, kariérně odstupňovanou profesi vedoucí cílené intervence. Současně stanovit poradnám zákonem vymahatelné lhůty pro vyšetření dítěte a vydání podpůrného, posílit kmenové školní psychology, vybudovat specializované inkluzivní jednotky přímo v běžných školách a zavést víceleté financování jazykové podpory cizinců.

Data, analýzy i vyzkoušené mezinárodní modely leží na stole. To, co českému školství k opuštění jednotky intenzivní péče chybí především, nejsou ani tak samotné peníze – jakkoliv se bez cílených investic neobejdeme –, ani odborné poznání. Chybí mu politická odvaha přestat řídit vzdělávání v horizontu příštích sněmovních voleb a místo nekonečného látání děr v zatopeném podpalubí konečně postavit loď, která obstojí v bouři nároků 21. století. Pokud ji nevybudujeme, nepotopí se v příštích dekádách jen jedno resortní plavidlo – půjde s ní ke dnu konkurenceschopnost i soudržnost celé české společnosti.

Seznam klíčových zdrojů a studií

1. Mezinárodní šetření OECD PISA 2025 a TALIS 2024

2. Kurikulární reforma (RVP ZV), testování a přijímací zkoušky (Cermat)

  • Pelánek, R. (2026): Očekávané výsledky učení v revidovaných RVP: analýza stavu a rozbor rizik. Pedagogika, roč. 76, č. 1 (květen 2026). Dostupné v archivu časopisu Pedagogika (pages.pedf.cuni.cz/pedagogika).
  • Malčík, M., Pinkas, J., Fidrmuc, J., Tomek, K., Ubr, K., Pastorová, M., & Lichtenberková, K. (2026):Očekávané výsledky učení v RVP ZV: k pojetí, terminologii a zpřesnění závazné vrstvy. Pedagogika, roč. 76, č. 1, s. 109–112.
  • NPI ČR (2026): Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání – závazná část, metodická podpora a digitalizace. Dostupné online: digitalizace.rvp.cz
  • Kucharská, A., Chvál, M., Špačková, K., & Korděnko, A. (2026): Příprava žáků 9. ročníků na jednotné přijímací zkoušky a její dopady na výsledky a výuku. Studia Scientifica Facultatis Paedagogicae, Univerzita Karlova.
  • Münich, J., & Zeman, J. (2026): Česko používá testy jen k třídění dětí. Jejich pokrok a dopady reforem nesleduje / Stát neví, kolik se toho naučil každý čtvrtý deváťák. Praha: PAQ Research (květen–červen 2026, dostupné na paqresearch.cz).
  • Mušuta, J. V., & Šrámková, K. (2026): Co nám říká PISA 2025? (Přirozený kurikulární experiment Anglie a Skotska / Proč nehledat jednoho viníka). Praha: EDUin. Dostupné online: Komentář J. Mušuty (EDUin) | bEDUin 29/2026 | Komentář K. Šrámkové (EDUin)

3. Správa školství, zřizovatelé, selektivita a trh práce

4. Zahraniční komparace (Velká Británie, Finsko, Estonsko) a integrace

  • Department for Education – DfE (2026): Special educational needs in England & School pupils and their characteristics (Academic year 2025/26 – School Census, January 2026). London: GOV.UK. Dostupné online: Special educational needs in England 2025/26 (GOV.UK) | PDF report (IOE / GOV.UK) | School pupils and their characteristics 2025/26 (GOV.UK)
  • UK Parliament / DfE (2026): The Schools White Paper 2026: Special Educational Needs and Alternative Provision (Every Child Achieving and Thriving). Dostupné online: UK Parliament Research Briefing CBP-10550 (PDF) | SEND Reform Consultation (GOV.UK)
  • Saarinen, A. (2020/2025): Equality in cognitive learning outcomes: the roles of educational practices. Disertační práce a navazující studie, University of Helsinki (dostupné v repozitáři Helda – University of Helsinki).
  • Ouakrim-Soivio, N., et al. & OAJ (2025/2026): Beyond PISA: Building a World-Class Learning System in Finland & průzkumy Finského odborového svazu pracovníků ve školství OAJ k dopadům digitalizace a inkluze.
  • Harno & University of Tartu (2024/2025): Metodika estonských národních diagnostických e-testů Tasemetöödv informačním systému EIS (Examinations Information System) (dostupné na harno.ee).
  • PAQ Research & Národní institut SYRI (2025): Hlas Ukrajinců: Vzdělávání, jazyková podpora (ČDJ) a adaptace ukrajinských dětí v českých školách (dostupné na paqresearch.cz a syri.cz).

[1] Poznámka pod čarou: Specializované inkluzivní jednotky (Resourced Provisions, RP) představují v anglickém školství klíčový architektonický prvek mezi běžnou třídou a speciální školou. Jde o odborně vybavené zázemí (senzorické místnosti, klidové zóny, speciálně upravená akustika) přímo uvnitř kmenové budovy běžné státní školy, které objednává a napřímo financuje místní samospráva (formou fixního rozpočtu place-plus-top-up funding). Na rozdíl od oddělených speciálních tříd (SEN units) tráví žáci zařazení do resourced provision většinu vyučovacího času (přes 50 %) se svými vrstevníky v běžné kmenové třídě, ale pro náročné předměty, nácvik komunikace či emoční regulaci přecházejí do této jednotky, kde s nimi v malých skupinách (zpravidla 5 až 12 dětí) pracují kmenoví speciální pedagogové a terapeuti. Kmenový učitel tak nikdy nezůstává na těžkou diagnózu ve třídě sám.

[2] V anglickém systému neslouží nárok na bezplatné obědy jen jako sociální opatření, ale především jako nejspolehlivější statistický ukazatel chudoby a rodinného znevýhodnění. Při výpočtu tzv. přidané hodnoty školy (Progress Measures) stát porovnává výsledky žáků v testech v 11 letech výhradně s dětmi z celé země, které měly při nástupu do školy ve věku pěti let stejnou startovní čáru (včetně příslušnosti k FSM). Díky tomuto propojení stát dokáže spravedlivě ocenit školu v sociálně vyloučené oblasti, která sice nedosahuje elitních absolutních skóre, ale dětem z bídných poměrů prokazatelně zajistí obrovský studijní pokrok.

[3] Bylo by nespravedlivé tvrdit, že v českém prostředí nevznikají kvalitní didaktické a digitální materiály – řadu špičkových metodik, modelových úloh a formativních nástrojů v minulých letech vytvořil i samotný Národní pedagogický institut (NPI ČR) či univerzitní týmy v rámci evropských systémových projektů (např. PPUČ, oborové kabinety projektu SYPO, Dějepis+ s aplikací HistoryLab nebo metodiky k nové informatice z Národního plánu obnovy). Zde však narážíme na další strukturální patologii českého státu: nahrazení dlouhodobé správy jednorázovými grantovými pobídkami (OP VK, OP VVV, OP JAK). Jak opakovaně konstatují audity EDUinu i prověrky Nejvyššího kontrolního úřadu, systém funguje v uzavřené smyčce: z evropského grantu se sestaví špičkový expertní tým, který vyvine funkční metodiku či aplikaci. Jakmile však dotační období skončí, financování se utne, odborný tým se rozprchne a výstupy skončí pohřbené v nepřehledných úložištích portálu rvp.cz. Protože stát nedisponuje pevnou distribuční sítí (krajskými didaktickými centry s vazbou na sborovny a řízeným systémem DVPP), zůstávají i ty nejlepší materiály odříznuté od většiny učitelů a s dalším operačním programem se kolo vynalézání spouští nanovo.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz