Článek
Netušil, jak dlouho tam sedí, měl hlavu plnou toho,co se odehrálo v poslední hodině. Možná deset minut, hodinu, půl dne, pořád se nemohl vzpamatovat, že z koupě nádherného auta, které mu budou určitě všichni kámoši závidět se stala noční můra v podobě zatčení policií. Hlavně mu pořád nedocházelo, proč vlastně místo doma ve svém pokoji při plánování , za kterými kamarády večer vyrazí sedí v malé, prázdné místnosti s rukama připoutanýma k židli.
Z myšlenek ho vytrhlo bouchnutí dveří. Otočil hlavu a viděl statného asi čtyřicátníka v civilu, jak si sedá na protější židli. V ruce měl tenkou složku, kterou mimoděčně hodil na stůl, bez jediného slova ji otevřel a začal pomalu listovat několika papíry, co v ní byly. Po několika zdánlivě nekonečných minutách se chlap podíval Tomovi do očí jízlivým a pichlavým pohledem. „Tak co cucáku, kolik si myslíš, že za to dostaneš?“ Zeptal se stroze a přísně.
Tomáš se nemohl na víc, než koktavě roztřeseným hlasem odpovědět otázkou. "Kolik dostanu čeho? A za co? Blekotal zoufale. „Hele smrade, jestli si budeš ze mě dělat srandu, dokážu Ti zařídit klidně rok dva navíc,“ rozeřval se ten člověk. „Máš na krku způsobení dopravní nehody a ujetí od ní, jestli mě budeš s.át, napařím Ti klidně navíc i neposkytnutí pomoci a tu Tvoji rachotinu rozebereme do šroubku a určitě najdeme i nevyhovující stav vozidla pro provoz, takže koukej spolupracovat a podepiš to.“ Přitom chytil složku hodil ji před Tomáše. Ten se jen v záchvatu strachu a bezmoci zmohl podívat na řádky, psané na papíru před ním.
Byl to záznam nehody, kdy jejich modrá škodovka nebezpečně přejížděla a vytlačila havarovaný Kadet do pole, kde se převrátil a přiznání viny, kterou Tomáš nenesl. Tiše proto hlesl. „Ale já jsem žádnou nehodu nezpůsobil, jen jsme s bráchou jeli kolem a snažili se pomoct,ten Kadet už ležel v poli na střeše, když jsme tam přijeli.“ Další rozhovor přerušilo klepání na dveře. „Nerušit, vyslýchám,“ nevrle vykřikl ten člověk a pak se upřeně podíval mladšímu z bratru do očí.
"Hele frajere, z toho, co tady vidím jsi způsobil vážnou nehodu, ujel jsi od ní a pak jsi se snažil ujet i hlídce, která to přijela vyšetřit, to je za mně osobně pět let natvrdo, když mi tady podepíšeš přiznání, budou to tak dva roky, ale jestli se tu s Tebou budu muset zdržovat dlouho, udělám z toho klidně sedm, osm let, takže se hodně rychle rozhodni.
Tom jen nasucho polknul, když si uvědomil, že ten kriminalista to myslí vážně. „No nic, jdu si pro kafe a Ty se zatím rozmysli, na jak dlouho chceš za mříže,“ zvedl se a odešel z místnosti. Chudák kluk seděl na židli, každý pohyb ho bolel kvůli spoutaným rukám a nevěděl, co si počne.
A jak to bylo dál? Prozradím v dalším článku :-)
Sam.
