Článek
Tomáš tam seděl na židli a jeho mozek absolutně odmítal vstřebat, co se kolem něho děje. I kdyby se chtěl soustředit na to, jak z téhle absurdní situace ven, při každém pohybu ho z myšlenek vytrhla palčivá bolest v zápěstích. Kroutil se a snažil najít nejméně bolestivou pozici, sám si uvědomoval, že musí vypadat komicky, když zezadu slyšel vrznutí a následné prásknutí dveří. Onen zarputilý detektiv, soudě podle jeho jednání kovaný bývalý příslušník SNB došel k Tomovi, odemkl mu pouta, ze stolu sebral složku, kterou vztekle zmačkal a jen procedil mezi zuby. „Můžeš jít.“ Pak odešel a znova za sebou praskl dveřmi.
Mladý kluk jen nevěřícně zíral, mnul si bolavá zápěstí a pak se zvedl a vyšel ven. Na chodbě už na něho čekal Lojza, který ho popadl za ruku a se slovy “ rychle mizíme" ho doslova táhl pryč z policejní stanice. Teprve venku na autobusové zastávce se konečně oba nadechli a Tomáš chtěl bráchovi vylíčit, co právě prožil. Lojza ho ale předběhl.
„Kámo, to byl masakr, zavřeli mě do nějaké malé místnosti, kde mě nechali čekat snad sto hodin, pak přišel nějaký týpek a začal do mě hustit kydy, abych řekl, žes tu nehodu způsobil Ty, dokonce mi dal k podpisu Tvoje přiznání. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsme tam byli jen jako svědci, ale vůbec mě neposlouchal a pak začal dokonce vyhrožovat, že když Tě neprásknu, svezu se s Tebou a půjdeme sedět oba. Prý ten poškozený řidič musel do nemocnice a je to těžké ublížení na zdraví a už si ani nevzpomínám, co všechno plácal. Pak najednou klepání na dveře a objevil se tam jeden z těch dopraváků, co přijeli k té nehodě. Prý vyslechli toho řidiče kadeta a musí nás pustit. Tak mě ten, co mě vyslýchal vykopl na chodbu a ať si vezmu toho druhého hajzlíka a okamžitě vypadneme. Ani jsem neměl odvahu se ptát, jestli by nás někdo odvezl zpátky k Tvému autu.“
Tom jen užasle zíral na bráchu a neměl slov. Už nenašel sílu, aby mu vylíčil, co prožil on, tak jen odevzaně hlesl. „Já už chci být doma.“ “ Jasně brácho, sedáme na první bus a mizíme si ožrat držky," snažil se ho povzbudit Lojza. Otočil se k jízdnímu řádu,aby po chvilce naštvaně Tomovi oznámil. „Jdeme pěšky, nic už nám nejede.“
Zasmušile se tedy vydali na cestu z města k Tomově autu.
Co je čekalo dál Vám povím v dalším článku.
Sam.
