Nový světový řád: Kdo skutečně rozhoduje o budoucnosti světa?

mapa moci – globální síť vlivu | Samuel Korvin

Svět se mění rychleji, než jsme si ochotni připustit. Války se stávají součástí každodenních zpráv, ekonomická jistota slábne, technologické firmy získávají stále větší vliv a důvěra v politické instituce se v mnoha společnostech otřásá. To, co ještě nedávno působilo jako pevný rámec mezinárodního systému, dnes přestává být samozřejmostí.

V takových chvílích se vrací otázka, která provází každou velkou historickou proměnu: Kdo vlastně rozhoduje o tom, kam se svět ubírá?

Nabízí se jednoduchá odpověď. Někdo musí mít plán. Někdo musí určovat směr a někdo musí stát za událostmi, které na první pohled vypadají jako chaos. Jenže skutečnost může být složitější. Svět nemusí řídit jediná skupina, aby se v něm moc soustřeďovala do stále menšího počtu rukou. Nemusí existovat společný scénář, aby rozhodnutí vlád, finančních institucí, nadnárodních firem a technologických společností ovlivňovala životy milionů lidí.

Možná proto bychom se neměli ptát pouze na to, zda někdo připravuje nový světový řád. Měli bychom se především zajímat o to, jak se mění pravidla, kdo má možnost je ovlivňovat a kdo se jim musí přizpůsobit.

Právě tam začíná skutečná mapa moci.

Po skončení studené války se zdálo, že se svět vydal poměrně jasným směrem. Spojené státy získaly mimořádné postavení, globalizace propojovala ekonomiky a mezinárodní obchod vytvářel nové příležitosti. Výroba se přesouvala tam, kde byla levnější, kapitál překračoval hranice a spotřebitelé získávali přístup ke zboží z celého světa.

Tento model přinesl růst i nové možnosti. Současně ale vytvořil závislosti, jejichž rizika se naplno projevují teprve ve chvíli, kdy se mezinárodní vztahy zhorší.

Firmy optimalizovaly výrobu podle nákladů. Státy se spoléhaly na zahraniční dodavatele. Evropa využívala výhod mezinárodního obchodu a v některých strategických oblastech přijala závislost na vnějších zdrojích. Dlouhé dodavatelské řetězce byly efektivní, dokud fungovaly bez větších překážek.

Jenže ekonomická provázanost sama o sobě nezaručuje politickou důvěru. Závislost může spolupráci podporovat, ale může se také stát nástrojem nátlaku.

Pokud země potřebuje strategickou surovinu, kterou nedokáže snadno získat jinde, její možnosti při vyjednávání se zužují. Jestliže nemá vlastní technologické kapacity, může být závislá na rozhodnutích zahraničních společností. A pokud její hospodářství citlivě reaguje na vývoj cen energií nebo na přístup k zahraničnímu kapitálu, její politická rozhodnutí mají také ekonomické hranice.

To neznamená, že globalizace byla omylem nebo že je možné vrátit se do světa, v němž každý stát vyrábí všechno sám. Ukazuje to však, že efektivita není jediným měřítkem bezpečného systému.

Závislost, která v době stability přináší úspory, se může v době konfliktu změnit ve slabinu.

Právě v tomto rozporu lze hledat jednu z příčin dnešního napětí. Mezinárodní systém se mění nejen proto, že se střetávají politické ideologie, ale také proto, že státy přehodnocují své hospodářské zájmy a snaží se získat větší kontrolu nad zdroji, technologiemi a výrobou.

Když se řekne moc, většina lidí si představí vlády, parlamenty, prezidenty nebo armády. To jsou její viditelné podoby. V moderním světě však rozhodovací síla působí také prostřednictvím financí, technologií, energetiky a informací.

Stát může mít vlastní ústavu a demokraticky zvolenou vládu, ale zároveň být závislý na zahraničních investicích, dodávkách klíčových technologií nebo vývoji na světových trzích. Jeho představitelé mohou rozhodovat samostatně, ale musejí zvažovat ekonomické důsledky svých kroků.

Finanční moc se neprojevuje jen prostřednictvím bank a investičních fondů. Důležité je také to, kdo získá přístup k financování, za jakých podmínek a kdo dokáže přesunout kapitál tam, kde očekává vyšší výnos nebo menší riziko.

Technologická moc má zase podobu kontroly nad důležitými výrobními procesy, digitální infrastrukturou, daty a platformami, které používají miliony lidí. Kdo vlastní klíčové technologie, může získat výhodu, kterou nelze rychle nahradit pouhým politickým rozhodnutím.

A potom je tu moc informační. Ta nespočívá jen v šíření zpráv nebo propagandy. Zahrnuje také schopnost určovat, kterým tématům se věnuje pozornost, jak se o nich diskutuje a které otázky zůstávají na okraji veřejného zájmu.

Tyto oblasti nejsou oddělené. Propojují se a navzájem posilují. Technologická firma potřebuje kapitál, stát potřebuje strategické technologie a finanční trhy reagují na politická rozhodnutí. Zároveň však jednotliví aktéři soupeří a jejich zájmy se často rozcházejí.

Není tedy nutné předpokládat existenci jednoho centra, které všechno koordinuje. Stačí si uvědomit, že rozhodovací moc může být rozptýlená mezi mnoho aktérů, zatímco běžný člověk má jen omezenou možnost ovlivnit její fungování.

To je jeden z paradoxů současnosti. Máme více informací než kdykoli dříve, ale samotná dostupnost informací ještě neznamená, že lépe rozumíme silám, které ovlivňují náš život.

Když se v krátkém období odehraje několik vážných krizí, je přirozené hledat mezi nimi společnou příčinu. Války, obchodní spory, sankce, energetické otřesy a technologická rivalita mohou působit jako součást jediného příběhu.

Některé souvislosti jsou skutečné. Jiné mohou být pouze zdánlivé.

Lidská mysl má sklon hledat řád i tam, kde se události vyvíjejí souběžně nebo kde jejich propojení není dostatečně prokázáno. Vysvětlení, které všechny problémy spojí do jednoho jednoduchého scénáře, může působit přesvědčivě právě proto, že odstraňuje nejistotu.

Jenže mocenská politika bývá často méně přehledná.

Velmoci se snaží chránit své strategické zájmy. Firmy hledají nové trhy a výnosy. Vlády reagují na domácí tlak i zahraniční události. Investoři mění své chování podle očekávaných rizik. Jednotlivé kroky se navzájem ovlivňují a někdy vytvářejí důsledky, které žádný z aktérů nedokázal plně předvídat.

Výsledkem může být nestabilita, aniž by ji někdo zamýšlel jako konečný cíl.

To samozřejmě nevylučuje, že mocní aktéři plánují, koordinují své postupy nebo využívají krize ve svůj prospěch. V politice i ekonomice existují konkrétní zájmy, strategie a střety o zdroje. Každé takové tvrzení však potřebuje vlastní důkazy.

Rozdíl mezi kritickým myšlením a pouhým podezřením spočívá právě v tomto bodě. Kritické myšlení se ptá, kdo má z určitého vývoje prospěch, jakými prostředky svého cíle dosahuje a co lze doložit. Podezření často považuje samotnou existenci prospěchu za důkaz, že daný aktér události také naplánoval.

To není totéž.

Někdo může z krize těžit, aniž by ji způsobil. A někdo může mít značnou moc, aniž by dokázal řídit všechny její důsledky.

Toto rozlišení je důležité, pokud chceme skutečně porozumět současnému světu, nikoli pouze najít příběh, který potvrzuje naše obavy.

Pojem nový světový řád se používá v různých významech. Někdy označuje proměnu mezinárodních vztahů, jindy představu o budoucím rozdělení světa a někdy také tvrzení o skrytém plánu, který má přetvořit politiku a společnost.

Tyto významy bychom neměli zaměňovat.

O změně světového řádu lze mluvit i bez předpokladu tajného projektu. Stačí, když se proměňuje rozložení hospodářské a vojenské síly, když některé státy získávají větší vliv a jiné ztrácejí část svého dosavadního postavení. Stejně tak se mění pravidla obchodu, technologická závislost a ochota zemí spoléhat na dosavadní mezinárodní instituce.

Svět, v němž má několik mocenských center vlastní zájmy a možnosti, se bude chovat jinak než svět, ve kterém jedna velmoc zaujímá výjimečné postavení.

Takový vývoj může vést k větší konkurenci, ale také k novým dohodám. Může posílit regionální spolupráci a snahu o strategickou soběstačnost. Zároveň může zvýšit riziko konfliktů, protože více aktérů bude usilovat o vliv a bezpečnost podle vlastních představ.

Nemusí přitom vzniknout jediný nový systém, který nahradí ten starý. Je možné, že v různých oblastech budou fungovat odlišná pravidla: jiná pro obchod, jiná pro bezpečnost, jiná pro digitální technologie a jiná pro energetiku.

Právě proto je užitečnější sledovat konkrétní proměny než hledat jeden okamžik, kdy měl být nový světový řád tajně spuštěn.

Světový řád není pouze dokument podepsaný na mezinárodní konferenci. Je to také soubor praktických vztahů: kdo má přístup ke zdrojům, kdo stanovuje podmínky obchodu, kdo kontroluje technologie a kdo dokáže prosadit své zájmy.

Tyto vztahy se mohou změnit dlouho předtím, než se proměna projeví v oficiálních prohlášeních.

Pro Evropu představuje současný vývoj zvláštní výzvu. Její hospodářská síla vznikala také díky otevřenému obchodu, mezinárodní spolupráci a přístupu k zahraničním trhům. Tyto vazby však současně vytvářejí zranitelnost, pokud se zhorší politické vztahy nebo dojde k narušení dodávek.

Evropská debata se proto nemůže omezovat na otázku, zda má kontinent dostatek ekonomických prostředků. Musí se zabývat také tím, zda je dokáže proměnit ve schopnost jednat podle vlastních priorit.

Samostatnost totiž neznamená, že země nepotřebuje žádné partnery. V propojeném světě by úplná soběstačnost byla nákladná a v řadě oblastí prakticky nedosažitelná.

Skutečná odolnost spočívá spíše v tom, že stát má více možností, dokáže vyjednávat a není snadno vydíratelný prostřednictvím jediné zásadní závislosti. Může spolupracovat se zahraničím, aniž by ztrácel schopnost rozhodovat o důležitých otázkách.

Pro Českou republiku je to konkrétní úkol. Nemůžeme změnit svou geografickou polohu ani velikost ekonomiky. Můžeme však rozvíjet vzdělávání, výzkum, infrastrukturu, odborné kapacity a instituce, které nám pomáhají lépe se orientovat v proměnlivém prostředí.

Můžeme také přemýšlet o tom, kde je naše závislost přirozenou součástí mezinárodní spolupráce a kde už představuje riziko, které bychom měli omezit.

Zásadní otázkou není, zda se máme od světa izolovat. Je jí to, zda dokážeme spolupracovat tak, abychom si zachovali dostatečný prostor pro vlastní rozhodování.

Samostatnost malého státu se totiž neprojevuje tím, že nikoho nepotřebuje. Projevuje se tím, že má skutečnou možnost volby.

Geopolitické úvahy se často soustředí na velmoci, vojenské rozpočty, obchodní strategie a mezinárodní dohody. Mnohem méně pozornosti někdy dostává otázka, jak se tyto změny promítají do každodenního života.

Pro člověka, který chodí do práce, splácí hypotéku a snaží se zajistit rodinu, není světový řád abstraktním pojmem.

Poznává ho prostřednictvím cen energií, dostupnosti bydlení, jistoty zaměstnání a možnosti plánovat budoucnost. Změny na světových trzích mohou ovlivnit náklady podniků i domácností. Přesun výroby může některým regionům přinést nové příležitosti, zatímco jiné připraví o pracovní místa. Vyšší výdaje na bezpečnost zase vytvářejí otázky, jak rozdělit omezené veřejné prostředky.

Jednotlivé dopady mají různé příčiny. Nebylo by správné připisovat je všechny jedinému aktérovi nebo je vysvětlovat jedním politickým rozhodnutím.

Přesto zůstává otázka, která by měla být součástí každé debaty o proměně ekonomického a politického systému: kdo získává výhody a kdo nese rizika?

Někteří aktéři mohou přesunout kapitál, změnit dodavatele nebo se rychle přizpůsobit novým podmínkám. Jiní mají jen omezené možnosti. Zaměstnanec nemůže ze dne na den přesunout svůj život do jiné země. Domácnost s vysokými výdaji nemá stejnou schopnost absorbovat zdražení jako člověk s velkými úsporami.

Zde se geopolitika setkává se sociální otázkou.

Stabilita společnosti nezávisí pouze na bezpečnosti hranic nebo na postavení země v mezinárodním systému. Záleží také na tom, zda lidé považují pravidla za srozumitelná a zda mají pocit, že se s nimi zachází férově.

Pokud občané nabudou přesvědčení, že o zásadních věcech rozhodují vzdálené struktury a že náklady změn nesou především oni, může slábnout jejich důvěra v instituce. Vzniká prostor pro frustraci, radikalizaci a vysvětlení, která nabízejí jednoduché odpovědi na složité problémy.

Právě proto by debata o novém světovém řádu neměla zůstat jen debatou o tom, která velmoc získá větší vliv.

Měla by se ptát také na to, jak bude vypadat život lidí, kteří nemají místo u jednacího stolu, ale ponesou důsledky přijatých rozhodnutí.

V nejisté době roste touha po jasných odpovědích. Chceme vědět, kdo za událostmi stojí, kam všechno směřuje a co nás čeká.

Jenže právě tehdy je potřeba zachovat schopnost pochybovat.

Ne každá krize dokazuje existenci koordinovaného plánu. Ne každý ekonomický prospěch vznikl na úkor někoho jiného. Ne každé rozhodnutí mocného aktéra je součástí dlouhodobé strategie. A ne každé oficiální vysvětlení musí být úplné.

Kritické myšlení neznamená automaticky důvěřovat institucím. Znamená ani je automaticky neodmítat. Znamená požadovat důkazy, porovnávat vysvětlení a připustit, že někdy nemáme dostatek informací k jednoznačnému závěru.

Pokud někdo tvrdí, že současný chaos je součástí předem připraveného plánu na přetvoření světa, měli bychom se ptát, co konkrétně toto tvrzení dokládá. Které události spolu skutečně souvisejí? Jaké existují alternativní výklady? A co by mohlo původní hypotézu vyvrátit?

Stejnou kritičnost bychom měli uplatňovat vůči vládám, korporacím, finančním institucím i médiím.

Moc totiž nemusí fungovat pouze prostřednictvím zákazů nebo příkazů. Může se projevovat i tím, jaké možnosti jsou lidem dostupné, jaké informace považují za důvěryhodné a které otázky se dostávají do veřejné debaty.

Člověk, který přijme hotové vysvětlení bez dalších otázek, může snadno zaměnit pocit jistoty za skutečné porozumění.

A to platí bez ohledu na to, zda takové vysvětlení přichází od oficiálních představitelů, politických komentátorů nebo lidí, kteří se snaží odhalovat údajné skryté struktury moci.

Možná skutečně procházíme obdobím, které povede k novému mezinárodnímu uspořádání. Možná starý systém projde další proměnou. A možná budeme ještě dlouho žít ve světě, kde se různé mocenské struktury překrývají, soupeří a navzájem omezují.

Dnes nelze s jistotou říct, jaký model převládne.

Můžeme však sledovat konkrétní změny: kde se soustřeďuje rozhodovací síla, kdo kontroluje strategické zdroje a technologie, jak se proměňují obchodní vazby a kdo dokáže přenášet náklady svých rozhodnutí na ostatní.

To jsou otázky, které nám umožňují porozumět světu bez nutnosti předpokládat jediného skrytého vládce.

Mapa moci by neměla hledat jednoho viníka všech problémů. Jejím úkolem je zkoumat, jak mocenské struktury fungují, kde se jejich zájmy střetávají a jak se jejich rozhodnutí promítají do společnosti.

Protože moc není pouze otázkou toho, kdo sedí u jednacího stolu.

Je také otázkou toho, kdo určuje podmínky, za kterých mohou ostatní jednat. Kdo má možnost odmítnout nevýhodnou nabídku. Kdo dokáže přečkat krizi bez zásadní ztráty svého postavení. A kdo musí přijmout rozhodnutí jiných, protože nemá dostatek alternativ.

Možná právě v tom spočívá nejdůležitější otázka současnosti: Dokážeme rozpoznat, jak se mění pravidla světa, dříve než se jejich důsledky stanou součástí našeho každodenního života?

Světový řád totiž nemusí být slavnostně vyhlášen, aby začal měnit naše možnosti. Nejdříve se mohou změnit podmínky. Potom prostor pro rozhodování. A nakonec i to, co považujeme za normální a nevyhnutelné.

A teprve s odstupem si možná uvědomíme, že svět, který jsme znali, už dávno neexistuje.

Samuel Korvin

Mapa moci – globální síť vlivu