Agrofert prý kupoval obilí, které Babiš líčil jako riziko. Co bylo falešné: Nákup, nebo strašení?

Některé politické příběhy jsou složité. Tento je naopak krásně jednoduchý, až by se vešel do pytle mouky. Andrej Babiš tvrdil lidem, že ukrajinské obilí je problém, strašil kontaminací a dělal z něj symbol vládní neschopnosti. Jenže podle Investigace.cz dceřiné firmy Agrofertu ve stejné době nakupovaly zemědělské produkty z Ukrajiny, včetně obilovin a olejnin.

A teď si vyberme. Buď měl Babiš pravdu, ukrajinské obilí bylo skutečně tak podezřelé a závadné, jak veřejně naznačoval, a pak je na místě ptát se, proč ho skupina, kterou tehdy ovládal, vůbec kupovala. Nebo pravdu neměl, obilí bylo běžná obchodní komodita a jeho varování sloužilo jen jako politický strašák pro farmáře, voliče a sociální sítě.

Třetí možnost by byla nejpohodlnější: že ukrajinské obilí je závadné pouze ve chvíli, kdy se hodí útočit na vládu, a zdravé ve chvíli, kdy projde přes firemní účetnictví. Jenže fyzika, chemie ani potravinářská inspekce se obvykle neřídí podle toho, zda surovinu zrovna komentuje předseda ANO, nebo nakupuje Agrofert.

Babišova komunikace kolem ukrajinského obilí měla všechno, co jeho politika miluje. Jednoduchého viníka, emoci, trochu venkovského dekoru a hodně podezření. V jednu chvíli byl v příběhu dokonce i kohout Silver, který se stal takřka zoologickým důkazem zemědělské pravdy. Chudák kohout. Netušil, že hraje v kampani o dovozních cenách a politické hysterii.

ČT24 už loni popsala, že Babiš a někteří farmáři mluvili o kontaminovaném ukrajinském obilí, ale kontroly takový obraz nepotvrdily. Z 97 vzorků potravinářského obilí podle vyjádření inspekce neprošel jeden, a i tam šlo o mírné překročení limitu chlorpyrifosu. U krmných surovin byly nevyhovující tři vzorky z dvaceti, úřady je ale vyhodnotily jako nerizikové pro zdraví lidí a zvířat.

To neznamená, že se potraviny nemají kontrolovat. Naopak. Dovoz z Ukrajiny, Polska, Slovenska, Německa nebo odkudkoli jinud má být pod přísným dohledem. Jenže kontrola je něco jiného než politické strašení. Kontrola hledá riziko. Strašení hledá voliče.

Ministerstvo zemědělství v roce 2024 uvedlo, že u obilovin z Ukrajiny bylo hodnoceno 57 vzorků a všechny vyhověly. U mlýnských obilných výrobků se hodnotilo 37 vzorků a nevyhověl jeden. SZPI podle ministerstva sleduje více než 400 reziduí pesticidů, mykotoxiny, těžké kovy a další parametry podle rizika, jak stojí v informaci Ministerstva zemědělství.

To je nudné, úřední, laboratorní. Právě proto je to důležité. V politice se dá vykřiknout skoro cokoli. V laboratoři musí vyjít číslo. A pokud čísla neukazují plošně otrávené obilí, pak se z Babišovy rétoriky stává problém větší než jeden nevydařený výrok.

Protože tady nejde jen o obilí. Jde o metodu. Nejdřív se vyrobí strach, pak se ukáže na viníka, pak se zvedne hněv. A někde v pozadí běží normální obchod, protože trh na rozdíl od kampaně pozná, kdy se dá levně nakoupit.

Babiš se často tváří jako člověk, který říká věci natvrdo. Jenže natvrdo říkat nepravdu není odvaha. Je to jen hlasitější forma výmluvy. Pokud opravdu věřil, že ukrajinské obilí ohrožuje zdraví, měl se zajímat, proč ho Agrofert nakupuje. Pokud tomu nevěřil, používal obavy lidí jako nástroj.

Obě verze jsou pro premiéra špatné. V první by selhával jako člověk spojený s potravinářským gigantem. Ve druhé jako politik, který si z veřejné debaty udělal mlýn na strach.

A možná právě proto je tahle kauza tak výmluvná. Neodhaluje jen rozpor mezi slovy a obchodem. Odhaluje staré pravidlo babišismu: co je u protivníků skandál, může být u vlastních firem pragmatismus. Co je na náměstí jed, může být v holdingu surovina. Co je pro voliče hrozba, může být pro byznys příležitost.

Takže otázka nezní, zda Agrofert koupil závadné obilí, nebo si Babiš závadnost politicky přibarvil. Otázka zní hůř: kolikrát ještě má veřejnost snést, že se pravda v české politice mele podle toho, komu zrovna patří mlýn.