Článek
Z Roudnice rovnou do Pchjongjangu
První školní den v Roudnici nad Labem. Prvňáci, aktovky, rodiče, paní učitelky a návštěva Evy Pavlové. První dáma dětem přinesla knihu o Pražském hradě a drobné dárky. Škole zůstaly dvě fotografie prezidentského páru. Běžná slavnostní návštěva, možná trochu starosvětská. Nic, kvůli čemu by člověk hledal v šuplíku atlas totalitních režimů.
Denis Doksanský ho našel. Svůj facebookový příspěvek začal slovy, že nejde o setkání s malými komsomolci u Moskvy v roce 1985. Pak přidal Stalina a KLDR. Na jednu školní návštěvu docela nával. Chyběl snad už jen Lenin v družině.
Jenže děti dostaly knížku a drobnosti. Hrad uvádí ještě prohlídku školy a setkání s vedením města. Tím je seznam převratných činů vyčerpán.
Mně by prezidentův portrét ve třídě nechyběl. Ani společná fotografie manželů. Děti se občanská práva z rámečku nenaučí a Petr Pavel není státní znak. Ať si je škola schová do kroniky. Tohle je normální názor. Kvůli němu opravdu nemusíme posílat prvňáky do Moskvy.
Kult osobnosti nemá odnímatelný rámeček
Portréty prezidenta nejsou ve školách povinné. Ministerstvo školství to řeklo zcela jasně: žádný předpis je nenařizuje. Zítra je může paní ředitelka sundat. Nikdo ji kvůli tomu neodvede a děti nepropadnou z vlastivědy. Dost bídný kult, řekl bych.
Kult osobnosti stojí na vynuceném obdivu. Ne na tom, že návštěva nechá ve škole své foto. Tady se prostě přestřelilo. A hodně.
Doksanského příspěvek se ovšem sdílí lépe než střízlivá věta o nevhodném dárku. Má komsomolce na začátku, diktátora uprostřed a Kimovu rodinu na konci. Čtenář se rozčílí dřív, než si stačí všimnout, že se vlastně nic nestalo. Dvě fotografie nikomu nebrání učit, nesouhlasit ani je uklidit.
Navíc: jestli budeme říkat KLDR i nástěnce v Roudnici, co si necháme pro skutečnou KLDR? „KLDR na druhou“? Ta slova popisují reálné násilí, ne nevkusný suvenýr. Když je politik tahá ke každé hlouposti, rychle z nich udělá pouhé smajlíky svého rozhořčení.
Nejdřív se podívat na vlastní školní plot
Pak je tu jeden nepříjemný detail. Doksanský dlouhá léta vede královéhradecké školy Sion a ve Sněmovně sedí mimo jiné v podvýboru pro regionální školství. Jeho poslanecký profil tedy říká, že školy zná. Tak se podívejme k němu.
Právě na plotě jedné ze škol Sion přitom před volbami visel banner hnutí ANO. Věcí se zabývala radnice i Česká školní inspekce; ta podle zveřejněných zjištění považovala politickou reklamu na školním majetku za porušení školského zákona. Doksanský vysvětloval, že plakát škola neobjednala a sám o něm nevěděl.
To se může stát. Ředitel či majitel nemusí vidět každý kus plachty na každém plotě. Potom by ale mohl připustit i možnost, že dvě fotografie na jiné škole nejsou počátkem převýchovy národa. Zvlášť když jedna věc nese logo strany před volbami a druhá je památkou na návštěvu. Kdo chce pořádat seminář o politické agitaci ve školách, měl by si před zahájením obejít vlastní budovu.
O hnutí ANO nemá smysl tvrdit, že vynalezlo přehánění. To by mu křivdilo; česká politika ten obor pěstuje napříč stranami. ANO jej však umí provozovat ve velkém. Z běžné události se vybere fotografie, přidá se komunismus, diktatura nebo zrada a do oběda je hotový konflikt. Neřeší se pak, zda je prezidentský portrét ve třídě vhodný. Řeší se Stalin. A u Stalina má každý jasno, takže práce s argumentem odpadá.
Doksanský mohl napsat, že fotografie politických představitelů do školy nepatří. Bylo by o čem mluvit. Mohl se ptát, zda škola vystavuje i jiné veřejné osobnosti a podle jakého klíče. Místo toho vyrazil z Roudnice rovnou do Severní Koreje a cestou nabral půl sovětského politbyra.
Dvě fotky kult osobnosti nedělají. Zato jeden přepálený příspěvek docela spolehlivě ukáže kult pozornosti. V něm není hlavní, co se ve škole skutečně stalo. Hlavní je, aby byl politik na síti nejrozhořčenější ze všech. Doksanský tuto zkoušku složil. Na fakultě přehánění by mu v ANO mohli rovnou uznat státnice.
