Pavel chce svět, kde pravidla platí pro všechny. Jenže velmoci nikdy nehrály stejnou ligu

Petr Pavel před Valným shromážděním OSN řekl větu, která zní správně a zároveň trochu bezmocně: pravidla mají smysl pouze tehdy, pokud zavazují všechny, zejména státy dost silné na to, aby je mohly porušovat.

Prezident ovšem není tak naivní, aby si představoval Česko, Spojené státy, Čínu a Rusko jako stejně silné hráče u jednoho stolu. Ve svém projevu v New Yorku ostatně výslovně připustil, že státy stejně mocné nejsou. Právě touto nerovností zdůvodňoval potřebu pravidel.

OSN přitom rozpor mezi formální rovností a skutečnou mocí ukazuje dokonale. Charta organizace prohlašuje, že stojí na svrchované rovnosti všech členů. Ve Valném shromáždění má každá země jeden hlas. Česká republika tedy zvedá ruku za stejných podmínek jako Čína.

Pak se ale přejde do Rady bezpečnosti a kulisy rovnosti se odsunou. Pět států má stálé místo a právo veta. Když se jednomu z nich rozhodnutí nelíbí, může je zablokovat bez ohledu na názor většiny. Tak je systém nastaven už samotnou Chartou OSN.

Na papíře jsme si rovni. U posledního tlačítka už někdo sedí blíž.

Malé země rády poslouchají, že jsou respektovanými partnery. Velmoci tento slovník také rády používají. Nic nestojí a příjemně se vyjímá na společné fotografii.

Jenže partnerství má v mezinárodní politice několik úrovní. Jedna země přinese na jednání připomínky, druhá letadlovou loď, jaderný arzenál, klíčovou surovinu, obrovský trh nebo měnu, v níž obchoduje velká část planety. Obě mohou mít na stole stejnou vlaječku. Jejich možnosti však stejné nejsou.

Velmoc může menší stát ovlivnit, aniž by přes jeho hranici přejel jediný tank. Stačí omezit přístup na trh, zastavit dodávku plynu, ropy či kritických surovin, zatlačit na banky, zdražit technologie nebo podmínit bezpečnostní pomoc politickou poslušností. Hrubá síla bývá až poslední argument. Před ní přichází obchod, úvěry, investice, cla, sankce a závislost.

Ani spojenci nejsou v tomto směru charitativní organizace. Spojené státy sledují americké zájmy, Německo německé a Francie francouzské. Čína své ekonomické nabídky nesestavuje proto, aby se v Praze lépe spalo. Rusko levnějšími surovinami nikdy nerozdávalo nezištná objetí.

To nemusí znamenat zradu ani nepřátelství. Tak jednoduše funguje moc. Spojenectví není adopce do rodiny. Je to dlouhodobá shoda zájmů, kterou je potřeba průběžně udržovat, hlídat a občas také přepočítat.

Bylo by proto pohodlné Pavlův apel shodit jako řečnickou dekoraci z newyorského pódia. Velmoci si stejně udělají, co chtějí, tak proč předstírat rovnost?

Protože rozdíl mezi světem s pravidly a bez nich není v tom, zda může silnější udeřit. Může vždy. Rozdíl spočívá v ceně, kterou za to zaplatí.

Mezinárodní právo nemá světovou policii schopnou pokaždé zatknout neposlušného prezidenta. Umí však pomoci určit, kdo je agresor, komu náleží napadené území, které sankce mají oporu a proč mohou další státy pomáhat oběti. Vytváří společný jazyk pro koalice, diplomatický tlak, hospodářská opatření i budoucí náhradu škod.

Pravidlo samo ruskou armádu z Ukrajiny nevyžene. Bez pravidla by se ale spor snáze změnil v pouhou debatu o tom, kdo právě ovládá více kilometrů čtverečních. Zákaz použití síly zakotvený v Chartě OSN proto není bezcenný jen proto, že byl porušen. Článek 2 odstavec 4 zakazuje hrozbu silou i její použití proti územní celistvosti a politické nezávislosti států.

Také trestní zákon nezabrání každé loupeži. Přesto by nikoho rozumného nenapadlo zrušit jej s vysvětlením, že zloději ho občas nedodržují.

Pro malé a střední státy je nebezpečné zaměňovat suverenitu za život bez závislostí. Česko nebude zcela soběstačné v energiích, surovinách, obraně, technologiích ani odbytu svého průmyslu. Nemá oceán, jaderné zbraně, vlastní globální měnu ani stovky milionů obyvatel.

Může však rozhodovat, jak budou jeho závislosti rozložené. Jediný dodavatel plynu vytváří zranitelnost. Více zdrojů vytváří prostor k jednání. Jediný mocný ochránce může diktovat podmínky. Pevná síť spojenců jeho vliv ředí. Ekonomika připoutaná k jednomu trhu se vydírá snadněji než ekonomika schopná prodávat a nakupovat ve více směrech.

Malá země si tedy nevybírá mezi závislostí a úplnou svobodou. Vybírá si mezi chytrým rozložením závislostí a odevzdáním krku do jedněch rukou.

Právě zde bývají domácí řeči o „suverénní politice“ nejpodvodnější. Samotný odchod z mezinárodních struktur žádnou moc nepřidá. Vystoupením z klubu se česká ekonomika nezvětší, pod zemí se neobjeví ropa a armádě nepřibudou divize. Stát se pouze ocitne s velmocí sám v místnosti. A velmoc obvykle navrhne pravidla jednání.

České členství v Evropské unii a NATO z nás nedělá rovnocennou protiváhu Spojeným státům nebo Číně. Dává nám však možnost spojit vlastní váhu s ostatními. Pro Německo může být český trh malý. Celý evropský trh už ignorovat nelze.

Pavel v OSN připomněl také českou kandidaturu na nestálé členství v Radě bezpečnosti pro roky 2032 a 2033. Pokud Česko uspěje, získá hlas, informace, kontakty a možnost ovlivňovat jednání. Prezident slíbil, že země ponese svůj díl odpovědnosti za předcházení konfliktům a ochranu civilistů.

Pořád však půjde o křeslo nestálé. Česko nebude mít veto a po dvou letech uvolní místo někomu jinému. Rusko, Čína, Spojené státy, Francie a Británie zůstanou.

To není důvod českou kandidaturu zesměšňovat. Je to jen užitečná připomínka rozměrů hřiště. Malý stát může být schopný, respektovaný a slyšitelný. Neměl by si ale plést pozvání k hlavnímu stolu s vlastnictvím restaurace.

Svět, v němž pravidla opravdu zavazují i velmoci, pravděpodobně nikdy dokonale nevznikne. Silnější státy budou pravidla ohýbat, vykládat ve svůj prospěch a při dostatečně vysokém vkladu také porušovat. Někdy nám přitom budou do očí tvrdit, že jednají pro naše dobro.

Česká odpověď však nemůže znít, že se tedy vzdáme. Musí být mnohem přízemnější: pevná spojenectví, funkční armáda, rozumné veřejné finance, více zdrojů energie a surovin, odolná infrastruktura a diplomacie, která rozezná přátelský úsměv od bezplatné služby.

Pravidla z nás velmoc neudělají. Mohou ale zabránit tomu, aby o nás velmoci jednaly pouze jako o prostoru, trhu, zásobárně nebo nárazníkovém pásmu.

Pavel má tedy pravdu, když pravidla požaduje. Jen je potřeba dodat druhou polovinu věty: malý stát musí mezinárodní právo hájit a současně počítat s okamžikem, kdy ho silnější hráč poruší.

Ve stejné lize nikdy hrát nebudeme. Můžeme však trvat na stejných pravidlech, držet se v silném týmu a dávat pozor, kdo si právě odnáší míč.