Článek
Úspěch, který snese ověření
Po epizodách, při nichž se kolem české politiky pohybovaly anonymní účty, údajní miliardáři a tvrzení s poněkud volnějším vztahem ke skutečnosti, přišla pro Petra Macinku vítaná změna. Jeho ministerstvo oznámilo výsledek, který existuje i mimo sociální sítě.
Česká republika bude v roce 2027 poprvé předsedat ministerskému zasedání Rady OECD. Členské země o tom rozhodly 16. září. Nejde o drobnou čestnou funkci, kterou si státy rozdávají, aby se nikdo necítil odstrčený. Ministerské zasedání je nejvyšším politickým fórem organizace a předsednická země se podílí na výběru témat, sestavení programu i řízení hlavních částí jednání. Základní fakta zveřejnilo ministerstvo zahraničí.
Takže ano: je to úspěch. Bez ironických uvozovek, bez potřeby zpětného dohledávání, kdo se skrývá za profilovou fotografií, a bez následného vysvětlování, že celý trapas byl vlastně součástí vyšší strategie.
Macinka může slavit. Dokonce by měl. Česká politika už zažila dost ministrů, kteří se dokázali veřejně pochlubit nanejvýš tím, že přežili další poradu vlastní strany.
Diplomacie nemá tlačítko „vytvořil jsem“
Poněkud opatrnější je třeba být u otázky, komu úspěch patří. Ministerstvo uvádí, že Česko o předsednictví usilovalo několik měsíců. To znamená, že se vyjednávalo za Macinkova působení a bylo by malicherné jeho podíl popírat. Ministr nese politickou odpovědnost za resort, tudíž má právo přijmout i politický kredit za dobrý výsledek.
Jenže zahraniční politika není facebooková stránka, na které se u příspěvku ukáže jediné jméno administrátora. Za podobným rozhodnutím stojí stálé zastoupení v Paříži, kariérní diplomaté, experti několika ministerstev a lidé, kteří udržovali české vztahy s OECD dlouho předtím, než Motoristé zjistili, kde má Černínský palác hlavní vchod.
Samo ministerstvo ostatně přiznává, že přípravy budou společným dílem resortů zahraničí, financí, průmyslu a dalších úřadů. V překladu do normální češtiny: ministr může vystoupit před kamery, ale někdo jiný musí připravit podklady, obvolat partnery, vyjednat podporu, sladit priority a ohlídat stovky detailů, na kterých se mezinárodní jednání běžně rozbije.
Česká diplomacie navíc nezačala dnem Macinkova jmenování. Česko je členem OECD od roku 1995. Tři desítky let tam vysílá své zástupce, prochází hodnoceními, účastní se odborných výborů a buduje pověst země, které lze svěřit řízení jednání. Kdyby předchozí vlády zanechaly v Paříži jen prázdnou židli a nezaplacenou útratu, několik měsíců Macinkovy snahy by to nejspíš nezachránilo.
Úspěch tedy přišel za něj, částečně díky němu, ale rozhodně ne pouze jeho zásluhou. Na tom není nic ponižujícího. Naopak. Dobrého ministra poznáme také podle toho, zda dovede říct „zvládli jsme to“, aniž by ve slově „my“ myslel pouze sebe.
Předsednictví není putovní pohár
Teď navíc přichází méně zábavná část. Získat předsednictví je příjemné, zvládnout ho bude těžší. OECD popisuje ministerské zasedání jako místo, kde vlády projednávají zásadní hospodářské problémy a určují priority organizace pro další období. V roce 2026 vedlo jednání Finsko a hlavním tématem byla průmyslová politika, otevřené trhy, růst a prosperita.
Česko si tedy bude muset vybrat vlastní téma, získat pro ně podporu partnerů a dovést jednání k použitelnému výsledku. Nestačí přijet do Paříže, pronést řeč o ekonomické svobodě a následně vyhlásit vítězství na Instagramu.
Právě tady se ukáže, zda Macinkovo pojetí diplomacie umí něco víc než vyrábět ostré věty pro domácí publikum. Předsedající nemůže ostatním delegacím doporučit, aby držely hubu, ani naznačovat, že nesouhlasící partner bude patrně zhulený. Musí poslouchat, hledat průsečík mezi rozdílnými zájmy a občas přijmout formulaci, kterou by si na stranický plakát nikdy nedal.
OECD připomíná, že její ministerské jednání má řešit hlavní světové výzvy a určit směr práce organizace na další rok. Předsednictví proto není medaile za dobré chování. Je to zakázka. Potlesk za její získání je namístě, závěrečné hodnocení však přijde až po odevzdání.
Motoristé objevili půvab mezinárodních institucí
Na celé události je ještě jedna drobná politická lahůdka. Motoristé vyrostli na odporu k byrokracii, mezinárodním strukturám, regulacím a úřednickému světu, který podle nich lidem neustále něco přikazuje. Když však jedna z nejvýznamnějších mezinárodních hospodářských organizací svěří Česku předsednickou roli, rázem z instituce není odtažitý klub elit, nýbrž potvrzení národní prestiže.
To není výtka proti oslavě. Spíš upozornění, že svět bývá složitější než předvolební leták. Mezinárodní organizace dokážou produkovat nesmyslné formuláře i užitečná data, obtížné kompromisy i důležitá pravidla. Politik je nemusí milovat. Měl by ale rozumět tomu, že bez spolupráce s nimi se malá otevřená ekonomika prosazuje podstatně hůř.
Macinka teď dostal možnost ukázat, že tomu rozumí. Může předsednictví využít k prosazování témat, která považuje za důležitá: konkurenceschopnosti, technologického rozvoje, svobodnějšího podnikání. Zároveň bude muset své představy obhájit před partnery, kteří nejsou voliči Motoristů a na údernou hlášku nereagují automatickým potleskem.
A to je vlastně zdravé. Diplomacie totiž člověka nutí zjistit, zda jeho argument funguje i mimo domácí bublinu.
Potlesk ano, vlastnický list ne
Petru Macinkovi je tedy možné pogratulovat. Po sérii situací, kdy jeho jméno plnilo titulky z podstatně méně lichotivých důvodů, má v ruce skutečný výsledek. Česká republika získala prestižní roli a ministr byl u toho.
Bylo by však dobré nezaměnit okamžik oznámení za celý příběh. Diplomatický úspěch nevznikl ve chvíli, kdy Macinka stiskl tlačítko „zveřejnit“. Má mnoho autorů, část z nich nebude nikdy stát před kamerou a někteří možná pracovali pro ministry, které současná vláda jinak zmiňuje jen při hledání viníka.
Macinka může zvednout pohár. Jen by ho neměl rovnou odnášet domů jako výhradní majitel. Na jeho dně je totiž nenápadně vyryto: česká diplomacie, týmová práce, třicet let členství. A teprve v roce 2027 se dozvíme, zda v něm kromě slavnostního přípitku dokáže také něco namíchat.
