Článek
Ruka podaná, problém odložený
Král Abdalláh II. s královnou Ranijou přijeli v pátek na oficiální návštěvu České republiky. V české delegaci na Hradě nechyběl ministr zahraničí Petr Macinka. Bylo by ostatně poněkud zvláštní, kdyby českého prezidenta při jednání s jordánským panovníkem doprovázeli hasiči, zahrádkáři a Karel Havlíček, ale šéf diplomacie zůstal raději v bezpečí Černínského paláce.
Petr Pavel a Petr Macinka se tedy konečně ocitli na stejném místě. Dokonce si před společným obědem podali ruce. Zachytila to fotografie ministerstva zahraničí. K samostatnému jednání ovšem nedošlo. Protokol splněn, hymny odehrány, fotografové uspokojeni. Česká zahraniční politika se dál tváří, že dva její nejviditelnější představitelé mohou fungovat jako rozvedení rodiče, kteří se na školní besídce pozdraví kývnutím a pak si každý stoupne na opačný konec sálu.
Naštěstí měl jordánský král důležitější program. S Pavlem probíral bezpečnost, migraci, terorismus i ohrožení námořních tras. V české delegaci seděli Macinka i ministr průmyslu Havlíček, potvrzuje zpravodajství ČTK. Jednat s hostem ze zahraničí tedy Macinka dokáže. Potíž začíná teprve ve chvíli, kdy má na druhé straně stolu českého prezidenta.
Ministr zahraničí opravdu má s prezidentem co řešit
Macinka před několika dny odmítl účast na společné schůzce Pavla s Babišem. Premiér pak veřejně prohlásil, že dozrál čas na samostatné jednání ministra s prezidentem. Dokonce vyjádřil přesvědčení, že k němu dojde. Macinka se původního setkání podle Babiše zúčastnit nechtěl.
Babiš čekal, že páteční návštěva může přinést alespoň první krok. Dostalo se mu potřesení rukou při představování hostů. To je sice více než předchozí měsíce, ale pořád asi stejně hluboký diplomatický průlom, jako když se dva znepřátelení sousedé potkají ve výtahu a zmáčknou si každý své patro.
Tvrdit v pozici ministra zahraničí, že s prezidentem není co řešit, není projev pevnosti. Je to popis špatně vykonávané funkce. Prezident reprezentuje stát navenek, účastní se mezinárodních jednání, přijímá zahraniční návštěvy a pronáší projevy na summitech. Ministr zahraničí řídí diplomatickou službu a připravuje podklady pro zahraniční cesty. Ti dva spolu mohou osobně nevycházet, mohou se považovat za omyl české politiky a soukromě si přát, aby ten druhý odjel na dlouhou studijní cestu do Antarktidy. Profesně však mají co řešit téměř pořád.
Pavel s Babišem se ostatně teprve v pondělí shodli, že česká zahraniční politika potřebuje lepší koordinaci mezi institucemi a že mají být sdíleny informace i výstupy z jednání, především ze strany ministerstva zahraničí. Hrad tuto potřebu popsal zcela otevřeně. To nezní jako agenda lidí, kteří spolu nemají co řešit. Zní to naopak jako seznam věcí, které už měly být dávno vyřešeny.
Babiš není manželský poradce, ale premiér
Andrej Babiš se nyní ocitl v mírně komické úloze muže, který nenápadně posouvá dva znesvářené příbuzné k jednomu stolu a doufá, že si to nějak vyříkají. Jenže on není hostitel rodinné oslavy. Je předsedou vlády a Macinka jeho místopředsedou a ministrem.
Jestli premiér považuje setkání prezidenta s šéfem diplomacie za potřebné, neměl by spoléhat na příznivou náladu během královského oběda. Má chtít, aby ministr vykonával svou práci. Vláda není spolek svobodných umělců, kde si každý vybírá, s kým ho zrovna baví spolupracovat.
Babiš si Macinku do kabinetu vybral a poskytl mu jednu z nejcitlivějších vládních funkcí. Spolu s ní převzal odpovědnost také za jeho spory, gesta a uražená odmítnutí. Premiér nemůže nejprve podporovat tvrdý střet s Hradem a potom se tvářit zklamaně, že se jeho ministr při první společenské příležitosti nerozběhl k Pavlovi s bílou vlajkou.
Stejně tak ale nemá cenu vydávat Petra Pavla za bezmocnou oběť. Také prezident může ministra pozvat k jednání, položit na stůl konkrétní témata a trvat na věcné komunikaci. Nemusí se usmiřovat, odpouštět ani předstírat sympatie. Potřebuje pouze jednat jako prezident s ministrem zahraničí. Ústavní instituce nemají city. Jejich představitelé ovšem občas až příliš ano.
Jordánci podepsali konzultace, Češi je teprve hledají
Nejhezčí ironii pátečního dne nabídla samotná diplomacie. Česká a jordánská ministerstva zahraničí podepsala dvě memoranda, která mají posílit spolupráci diplomatických akademií a pravidelné politické konzultace. O dohodách informoval Úřad vlády.
Česko tedy úspěšně domluvilo intenzivnější dialog s Jordánskem, zatímco dialog mezi vlastním Hradem a Černínským palácem zůstává ve stavu opatrného podávání rukou. S Ammánem budeme konzultovat pravidelně. V Praze se zatím čeká, zda prezident s ministrem najdou volnou půlhodinu a dostatečně neutrální místnost.
Přitom jejich spor už dávno není jen osobní. Začal kolem odmítnuté nominace Filipa Turka, pokračoval silnými slovy, výhrůžkami „extrémní kohabitací“, tahanicemi o zahraniční cesty a sporem o prezidentské pravomoci. Ještě den před návštěvou označil Macinka Pavlovo veto služebního zákona za další obstrukci „opozice na Hradě“ a oznámil, že koalice prezidenta přehlasuje. Válečná rétorika tedy rozhodně nezmizela.
Král odjel, domácí úkol zůstal
Návštěva jordánského páru byla důstojná a věcná. Jednalo se o bezpečnosti, obchodě, zdravotnictví i situaci na Blízkém východě. Oficiální program proběhl na pozvání prezidenta a Macinka v něm sehrál roli, která jeho funkci odpovídá.
Právě proto páteční obrázek působil tak absurdně. Vedle zahraničního hosta dokázali Pavel i Macinka stát jako profesionálové. Jakmile by měli mluvit sami spolu, mění se v solné sloupy a čekají, kdo se pohne první.
Abdalláh II. už odjel. Pavel zůstal prezidentem, Macinka ministrem zahraničí a Babiš premiérem. Jestli budou k vzájemné komunikaci pokaždé potřebovat dalšího panovníka, zahraniční delegaci a slavnostně prostřený stůl, měla by vláda začít urychleně rozesílat pozvánky.
Česká zahraniční politika totiž nemůže dlouhodobě fungovat tak, že její představitele spojuje hlavně cizí král a rozděluje domácí ješitnost.
