Článek
Na Facebooku rychlý, před soudem záhadně pomalý
Filip Turek je mužem výrazných vět. Umí označit protivníka, nalézt viníka a během několika řádků na sociální síti vynést rozsudek nad člověkem, organizací i celou politickou epochou. Když ovšem dostal příležitost předložit argumenty skutečnému soudu, nastala nečekaná komunikační pauza.
Městský soud v Praze nejprve nepravomocně rozhodl, že se má omluvit Hnutí Duha. Turek ekologickou organizaci spojoval s úmrtími při povodních a její představitele zahrnul mezi „parazity“, které je třeba „deratizovat“. Omluvu má podle verdiktu poslat přímo organizaci a zveřejnit ji nejméně na sedm dnů na svém Facebooku. Jak uvedla mluvčí soudu, Turek se k žalobě ve stanovené třicetidenní lhůtě nevyjádřil.
Krátce nato přišel druhý nepravomocný rozsudek. Tentokrát kvůli tvrzení, že zaměstnanci společnosti Seznam.cz mohou nahlížet do pošty uživatelů a že její e-mailová služba není bezpečná. Také v tomto sporu se Turek přes výzvu soudu včas nevyjádřil. Výsledek následně označil za „kontumační prohru“. Podle informací ČTK má vedle omluvy uhradit i náklady řízení.
V obou případech šlo o rozsudek pro uznání. Soudy tedy nevedly dlouhé dokazování, na jehož konci by porovnaly všechny Turkovy důkazy s argumenty žalobců. Poslanec svou obranu ve stanovené lhůtě vůbec nepředložil, a zákon proto pracoval s tím, že uplatněný nárok uznává. Oba verdikty zatím nejsou pravomocné.
Taková přesnost je důležitá. Zároveň však Turkovu situaci příliš nevylepšuje.
Muž mnoha slov prohrál mlčením
Politik se může dostat do soudního sporu. Není to automatický důkaz jeho neschopnosti ani špatného charakteru. Veřejná debata bývá ostrá, hranice přípustné kritiky není vždy zřejmá a spory o ochranu pověsti mohou mít složitý výsledek.
Jenže tady se potkaly dvě věci, které vedle sebe vypadají skoro jako politická groteska. Turek bez velkého váhání veřejně pronášel závažná obvinění, ale když přišla oficiální výzva k obhajobě, dvakrát ji nechal bez včasné reakce.
Pro jednou by se dalo mluvit o administrativní chybě. Dopis se zatoulá, právník něco přehlédne, kancelář selže. Když se stejný scénář odehraje ve dvou sporech, začíná být otázka správy vlastní agendy stejně zajímavá jako původní výroky.
Poslanec má asistenty, právní zastoupení a aparát, o němž si běžný žalovaný může nechat zdát. Jestli ani s tímto zázemím nedokáže ve třicetidenní lhůtě reagovat na soud, nabízí se dvě vysvětlení. Buď ve svých záležitostech nemá pořádek, nebo žaloby nepovažoval za dost důležité. Ani jedna možnost se příliš nehodí k obrazu muže, který by rád působil jako připravený státník.
Facebook je zkrátka pohodlnější bojiště. Nehlídá lhůty, nežádá důkazy a tlačítko pro zveřejnění má větší a barevnější než datová schránka.
Svoboda slova nemá v ceně beztrestnost
Turek a Motoristé často vystupují jako obránci lidí, kteří chtějí mluvit bez politicky korektních zábran. Na tom nemusí být nic špatného. Veřejnost skutečně nepotřebuje politiky, kteří každou větu nejprve třikrát vydezinfikují, aby náhodou nikoho nepodráždila.
Jenže svoboda projevu neznamená právo vyslovit libovolné skutkové tvrzení a následně odmítnout jakoukoli odpovědnost. Je rozdíl mezi názorem, že ekologická organizace škodí, a tvrzením, že způsobila smrt konkrétních lidí. Stejně tak je rozdíl mezi nedůvěrou k technologické firmě a veřejným prohlášením, že její zaměstnanci čtou uživatelské e-maily.
Čím závažnější obvinění politik pronese, tím méně může spoléhat na to, že jeho hlasitost poslouží jako důkaz. Pokud tvrdí, že organizace nese podíl na mrtvých nebo že firma porušuje soukromí svých zákazníků, měl by mít připraveno víc než rozhořčený tón a věrné publikum.
Žaloba v takové chvíli není umlčováním. Je otázkou: Z čeho přesně vycházíte? Turek na ni zatím neodpověděl věcnou obhajobou, nýbrž prošvihnutou lhůtou.
Neomlouvat se je snadné, dokud nepřijde obsílka
Turkův právní zástupce už při podání žaloby Hnutí Duha avizoval, že se jeho klient omlouvat nebude. To zní pevně a bojovně. V politice Motoristů je ústup podezřelý, pochybnost působí jako slabost a omluva skoro jako technická závada motoru.
Jenže schopnost uznat chybu není měkkost. Často je to nejrychlejší způsob, jak ukončit problém, který by jinak bobtnal celé měsíce. Politik, jenž se nedokáže omluvit dobrovolně, nakonec riskuje mnohem ponižující variantu: omluvu přesně formulovanou, soudně nařízenou a povinně vystavenou na vlastním profilu.
Právě to je pro Turkovu politickou značku nepříjemnější než případné soudní výlohy. Vystupuje jako člověk, kterého nikdo nepřinutí couvnout. Nyní mu dvě nepravomocná rozhodnutí připomínají, že odvaha říct ostrou větu se neměří počtem sdílení, ale ochotou postavit se za ni ve chvíli, kdy přijdou následky.
Pokud má Turek pro svá tvrzení důkazy, měl je předložit. Jestli je nemá, mohl výroky opravit. Místo toho vznikla třetí možnost: hodit problém na procesní chybu a prohlásit se za oběť kontumačního výsledku.
Ostrá slova v rámci politického programu?
Motoristé si na hrubších výrocích vybudovali podstatnou část své rozpoznatelnosti. Je to účinné. Jedna urážka často přinese větší dosah než deset stránek programu. Jenže strana, která už získala podíl na moci, nemůže donekonečna fungovat jako rozhněvaný účet na sociální síti.
Turek není anonymní diskutér. Je poslanec a veřejný představitel spojený s vládní stranou. Jeho výroky mohou poškodit pověst konkrétních lidí a organizací, ovlivnit jejich práci a v případě bezpečnosti e-mailů zasáhnout také důvěru zákazníků. S funkcí proto neroste jen dosah. Roste i povinnost vědět, co člověk tvrdí a zda to dokáže obhájit.
O výsledku obou sporů ještě nemusí být definitivně rozhodnuto. Turek se může bránit a soudní řízení mohou pokračovat. Už nyní však získal užitečnou lekci: svoboda slova platí i pro hlasité politiky, ale neobsahuje bezplatný balíček imunity vůči občanskoprávní žalobě.
Filip Turek může dál říkat, co uzná za vhodné. Měl by si však zkontrolovat důkazy, kalendář a doručenou poštu. Soudní lhůta totiž na rozdíl od politického fanouška netleská, nepřimhouří oko a nesdílí video. Prostě uplyne.
