Článek
Hřib rozhodně nebyl nevinnou obětí
Začněme tím, co by v rozhořčení nad výkonem ministra zahraničí nemělo zapadnout. Zdeněk Hřib se v nedělní Partii nechoval jako vzorný účastník debaty. Vstupoval Karlu Havlíčkovi do řeči, překřikoval ho a televizní diskusi chvílemi měnil v soutěž o nejodolnější hlasivky.
Havlíčka napadal kvůli jeho podnikatelské minulosti, ten mu oplácel výpady proti jeho pražskému působení. Ve studiu sedělo šest politických lídrů, ale místy to znělo, jako kdyby se o jediný mikrofon přetahovali dva rozhádaní sousedé. Celý záznam CNN Prima News ukazuje, že moderátorka neměla snadnou práci. No, ale na druhou stranu, u těchto debat s tím musí počítat a psychicky se na to připravovat už doma.
Hřib si tedy napomenutí zasloužil. Mohlo být ostré, stručné a naprosto srozumitelné. Jenže napomínat ho měl člověk, který pořad řídil. Petr Macinka si tuto pravomoc přisvojil a soupeře vyzval, aby držel hubu. Později se ho zeptal, zda není „zhulenej“. Situaci nakonec uklidnila až moderátorka pohrůžkou, že debatu ukončí. Průběh hádky i Macinkovy výroky zachytily také Novinky.
To je podstatný rozdíl. Hřib porušoval pravidla debaty. Macinka se rozhodl, že pravidla obnoví tím, že úroveň celé debaty stáhne ještě níž.
Pořádek se dá zjednat i bez hospodského slovníku
Macinkovi zastánci mohou namítnout, že pouze nahlas řekl to, co si u obrazovek myslela část diváků. Možná ano. Úkolem ministra však není pokaždé vyslovit první větu, která napadne rozčileného člověka na gauči.
Politik má právo být naštvaný. Může být ironický, nepříjemný a ve sporu tvrdý. U ministra zahraničí se ale tak nějak předpokládá, že mezi podrážděním a otevřenými ústy existuje ještě kontrolní stanoviště. Právě schopnost zvládnout protivného partnera bez ztráty nervů je základní součástí jeho práce.
Diplomacie se ostatně neprovozuje pouze s lidmi, kteří čekají, až člověk dokončí větu. Ministři jednají s protivníky, kteří provokují záměrně, lžou, hrozí a hledají slabé místo druhé strany. Pokud Macinku rozhodí předseda Pirátů v televizním studiu, těžko lze jeho výbuch vydávat za doklad rozhodnosti.
Rozhodný člověk dokáže říct: „Neskákejte mi do řeči.“ Ministr bez sebekontroly řekne něco, co během několika minut zastíní všechno, co se v pořadu snažil politicky sdělit. Macinkovi se podařila druhá možnost.
Motoristé prodávají hrubost jako autenticitu
U Motoristů nejde o úplně nový úkaz. Jejich politická značka vyrostla na dojmu, že přicházejí lidé, kteří nebudou respektovat opatrný jazyk tradičních stran. Jejich příznivci v tom mohou vidět čerstvost a odvahu. Konečně někdo, kdo se nebude kroutit a všechno řekne bez obalu.
Tento styl dobře funguje v krátkém videu. Hrubá věta se vystřihne, rozšíří po sítích a do večera z ní vznikne důkaz, že dotyčný „setřel“ soupeře. Věcný obsah debaty mezitím zmizí. Politika se neměří podle toho, kdo něco vysvětlil, ale kdo po sobě zanechal použitelnější urážku.
Jenže Motoristé už nejsou parta komentátorů, která z bezpečné vzdálenosti hodnotí neschopnost ostatních. Sedí ve vládě. Jejich předseda řídí českou diplomacii a jeho výroky se neposuzují jen jako projev osobité povahy. Nesou váhu úřadu.
A já si nemůžu pomoct…Opravdu už nějakou dobu nevím, co si mám myslet o lidech, kteří i dnes podporují Motoristy. To fakt tak nemají rádi slušnost, Česko ani morální hodnoty?
Problém nekončí ve televizním studiu
Macinkův výstup by se dal odbýt jako jedna přepálená neděle, kdyby nezapadal do širšího obrazu. Ministr už dříve vstoupil do ostrého střetu s prezidentem Petrem Pavlem kvůli nejmenování Filipa Turka. Pavel označil Macinkův postup za pokus o vydírání, zatímco ministr takový výklad odmítal. Součástí nátlaku měly být i úvahy o tom, že Hrad nebude zastupovat zemi na summitu NATO. Spor tehdy podrobně popsala agentura AP.
Teď je tu další ukázka stejného politického reflexu. Když se objeví překážka, Macinka ji nejprve nevnímá jako partnera k přesvědčení, ale jako protivníka, kterého je potřeba srovnat. U stranického předsedy je to problematický styl. U ministra zahraničí už profesní slabina.
Den po televizní hádce se prezident s premiérem shodli na nutnosti lepší koordinace zahraniční politiky a sdílení informací, zejména ze strany ministerstva zahraničí. Oficiální zpráva Pražského hradu je napsána úředním jazykem, její význam je však jasný: zahraniční politika potřebuje spolupráci institucí, nikoli osobní války jejich představitelů.
Právě proto nelze Macinkovu televizní vulgaritu oddělit od jeho funkce. Ministr nemá diplomacii pouze ve jménu svého úřadu. Musí ji umět provozovat také tehdy, když ho někdo rozčiluje.
Funkce sama z člověka diplomata neudělá
Hřib nebyl v Partii žádný hrdina. Kdo soustavně skáče ostatním do řeči, nemůže se divit, že narazí. Bylo by ale zvláštní odvozovat od jeho špatného chování právo ministra zahraničí chovat se ještě hůř.
Macinka mohl zasáhnout věcně. Mohl se Hřibovi vysmát, počkat na svůj prostor a následně ho rozebrat argumenty. Místo toho předvedl, že při dostatečném podráždění sáhne po slovníku, s nímž by měl problém i předseda schůze méně náročného spolku.
Výsledkem není vítězství nad Hřibem. Veřejnost si z celé dlouhé debaty nepamatuje Macinkův názor na rozpočet, komunální politiku ani zahraničí. Pamatuje si dvě hrubé věty. Ministr tedy neumlčel protivníka. Jen mu pomohl zmizet z hlavního příběhu a zaujal jeho místo.
Zdeněk Hřib ukázal, že neumí včas přestat mluvit. Petr Macinka předvedl něco závažnějšího: že ani vysoká státní funkce člověku automaticky nedodá sebekontrolu. A právě tu by měl šéf české diplomacie vozit na každé jednání jako první položku své výbavy.
Jednoduše, nerad bych prostě křivdil jenom Petru Macinkovi, celá ta debata se propadla do jámy pekelné, jejíž přidaná hodnota byla už dávno zatracena. Ale od ministra bych čekal více elegance, než od ostatních politiků, na druhou stranu od Motoristy bych nečekal víc, než jeskynní malby. Suma sumárum to je aktuální vláda!
