Článek
Siréna hraje od rána do večera
Ráno rakety. V poledne ropa. Odpoledne přesuny armád a večer mapa s červenými šipkami, nad níž televizní expert vysvětluje, kudy by teoreticky mohla vést příští fronta. Člověk si mezi tím namaže chleba, zaplatí elektřinu a pokouší se odhadnout, zda má kupovat dovolenou, konzervy, nebo obojí.
Války se skutečně vedou, lidé při nich umírají a bezpečnostní situace v Evropě není veselá. Média by selhala, kdyby to zamlčovala. Jenže mezi informováním o hrozbě a každodenní výrobou pocitu, že už hoří za sousední garáží, je docela podstatný rozdíl.
Zpráva má říci, co se stalo. Dobrá zpráva navíc vysvětlí, jak je událost důležitá, co o ní zatím nevíme a co z ní reálně plyne pro člověka v Česku. Špatná zpráva vezme nejhorší možný scénář, přidá otazník do titulku a nechá čtenáře, aby si katastrofu dokončil sám.
Slovo „může“ je v tomhle podnikání k nezaplacení. Konflikt se může rozšířit, doprava ropy se může zastavit a ceny mohou prudce růst. Všechno je možné. V kuchyni také může prasknout potrubí, ale většina lidí proto nesedí celou noc před dřezem s hasákem.
Mír je cíl. Není to krizový plán
Andrej Babiš na otázky týkající se bezpečnosti rád odpovídá, že si přeje mír a odmítá lidi strašit. Přát si mír je jistě rozumnější než toužit po válce. Jenže je to odpověď podobného druhu jako prohlásit při povodni, že vláda podporuje sucho.
Politik má povinnost pokusit se válce zabránit. Současně musí vysvětlit, co stát udělá, jestli se mu to nepodaří. Jak ochrání energetiku, nemocnice, zásobování, datové sítě a občany. Kdo bude rozhodovat, kudy potečou informace a kde končí odpovědnost ministerstev a začíná odpovědnost jednotlivce.
Právě to je odolnost. Ne pochodování v maskáčích ani soutěž o nejbojovnější výraz do kamery. NATO ostatně mezi hybridní hrozby řadí vedle sabotáží a kybernetických útoků také propagandu, klamání a snahu zasévat ve společnosti pochybnosti. Obrana proto nezačíná pouze nákupem techniky, ale také důvěryhodnou komunikací, které občan rozumí a věří jí. NATO tento informační rozměr popisuje zcela otevřeně.
Problém nastává, když vláda nabízí ukolébavku a její odpůrci sirénu. Jedni tvrdí, že mluvit o přípravě znamená šířit paniku. Druzí vyvolávají dojem, že kdo ještě nemá sklep plný vody a rádia na baterie, zaspal vlastní konec. Mezi těmito póly se ztrácí normální, věcná příprava.
Strach má vlastní kurzovní lístek
Válečné zprávy nekončí v hlavě diváka. Propisují se do jeho nákupů, úspor i ochoty plánovat. Kdo má pocit, že se svět za měsíc rozpadne, nebude s velkou chutí objednávat novou kuchyň ani zakládat firmu. Jiný naopak začne bez rozmyslu skupovat palivo, zlato nebo trvanlivé potraviny. Oba reagují na nejistotu, nikoli nutně na skutečný nedostatek.
Výzkum doomscrollingu na amerických a íránských studentech našel souvislost mezi nutkavým sledováním negativních zpráv a vyšší existenční úzkostí. Není to důkaz, že jeden dramatický titulek způsobí psychickou poruchu. Je to však slušné varování, že nepřetržitý přísun katastrofických obrazů člověka automaticky nečiní lépe informovaným ani odolnějším. Často pouze zhoršuje jeho pohled na svět.
Podobně fungují trhy. Evropská centrální banka popisuje, že geopolitické napětí se do ekonomiky přenáší přes nervozitu investorů, ceny surovin, obchodní omezení, fyzické škody i kybernetické útoky. Samotný strach je jedním z kanálů, ne však jediným.
To je důležitý rozdíl. Titulek může na pár hodin rozhýbat burzu. Dlouhodoběji zdražuje hlavně přerušená dodávka, zničená infrastruktura, sankce nebo politické rozhodnutí. Ani podniky při každém válečném záběru okamžitě nezatahují rolety. Evropská investiční banka zjistila, že celkové podnikové investice v EU zůstávaly navzdory nejistotě poměrně odolné, citlivější však byly investice do výzkumu, inovací a dovedností. Nejistota tedy ekonomiku spíš pomalu naleptává, než aby ji jedním titulkem vypnula.
Politický obchod, v němž nelze prodělat
Strach je pro politika výhodné zboží. Když se jeho černý scénář nenaplní, může tvrdit, že katastrofě zabránil. Když se naplní, připomene, že před ní varoval. Miloš Zeman tuto disciplínu ovládá dlouhá léta: vytáhne starý výrok, přidá „já vám to říkal“ a opatrně pomine všechny předpovědi, které čas nepotvrdil.
Babiš pracuje s opačnou polohou. Nabízí uklidnění, slibuje mír a tvrdí, že ostatní zbytečně straší. Také zde je obchodní model zřejmý. Pokud bude klid, byl hlasem rozumu. Pokud přijde problém, viníkem budou váleční štváči, Brusel, předchozí vláda nebo kdokoli právě stojí poblíž.
Ani jeden přístup občanovi mnoho nedává. Jeden mu prodává věštbu, druhý konejšení. Přitom člověk nepotřebuje vědět, který politik měl před deseti lety nejdramatičtější projev. Potřebuje vědět, zda mu při výpadku proudu poteče voda, kde získá ověřené informace a jak dlouho se má dokázat postarat sám o sebe.
Odolnost se špatně natáčí
Skutečná příprava na krizi vypadá ve srovnání s televizní válkou zoufale nudně. Zásoba vody, léků a základních potravin. Nabitá powerbanka. Kopie důležitých dokumentů. Domluva v rodině, co dělat při výpadku spojení. Stát tyto kroky shrnuje v projektu 72 hodin.
To není výzva ke stavbě bunkru. Je to podobná opatrnost jako lékárnička v autě. Nikdo si ji nepořizuje proto, že touží po nehodě.
Stejnou střízlivost bychom měli požadovat od médií. U každé vážné hrozby má zaznít pravděpodobnost, časový horizont, zdroj odhadu a praktický dopad. Když něco nevíme, řekněme, že to nevíme. Když existuje několik scénářů, ukažme je všechny, nejen ten, který nejlépe vypadá na úvodní fotografii.
Stát nemá občany uspávat. Média je nemají držet v permanentním poplachu a politici by z jejich úzkosti neměli stavět volební tribuny. Válka je příliš vážná věc na to, aby se z ní stal nekonečný televizní seriál.
Člověk má vědět, čeho se rozumně obávat, co pro něj stát dělá a co může udělat sám. Všechno ostatní je jen hluk. A siréna, která řve bez přestání, nakonec nezachrání nikoho. Lidé ji prostě přestanou poslouchat.
