Článek
Citáty mají nepříjemně dlouhou paměť
Voličské mítinky bývají pro Andreje Babiše příjemným prostředím. Premiér mluví, lidé poslouchají, fotografují se a občas přidají stížnost na drahé potraviny, opozici nebo úředníky. V Havířově se však objevil muž, který nepřinesl prosbu ani pochvalu. Přinesl starý Babišův výrok.
V roce 2017 předseda ANO napsal, že poslanecká imunita je zbytečná a přežitá. Zachoval by ji pouze pro výroky pronesené ve Sněmovně. „Poslanci nejsou žádní nadlidi,“ uzavřel tehdy myšlenku, která byla stručná, srozumitelná a docela rozumná. Babišova slova letos zazněla i při sněmovní debatě o jeho vydání.
Havířovský tazatel chtěl vědět, proč premiér názor změnil. Babiš sáhl po bonmotu připisovaném Miloši Zemanovi, že jen hlupák nemění své názory. Dodal, že tehdy ještě nevěděl o údajné mafii, která může člověka nechat zavřít na objednávku.
Muž se ale nenechal odvést ke konkrétním jménům. Jestli má imunita chránit politika před chybným soudním rozhodnutím, proč stejnou ochranu nemají všichni občané? Premiér podle záznamu střetu na havířovském mítinku nejprve připustil, že otázce nerozumí. Poté připomněl, že imunita existovala vždy, a debatu poslal do ztracena.
Přitom otázce rozumět šlo. Jen odpověď byla nepříjemná.
Změnit názor lze. Ještě je potřeba vysvětlit proč
Na změně názoru není nic závadného. Člověk získává zkušenosti, dozvídá se nové skutečnosti a někdy zjistí, že dřívější jistota byla postavena na vratkých základech. Politik, který nikdy nic nepřehodnotí, nebývá zásadový. Často jen odmítá přiznat omyl.
Zemanův bonmot však není univerzální propustka z každého rozporu. Změnu postoje může uvést, nikoli odůvodnit. Jinak by politikovi stačilo při každé otočce prohlásit, že není hlupák, a pokračovat opačným směrem.
Babiš navíc nezměnil názor na sazbu daně nebo na dopravní stavbu. Jde o obecné pravidlo rovnosti před zákonem. Ještě v roce 2017 tvrdil, že mandát nemá z poslance dělat privilegovaného člověka. Dnes připouští výjimku právě v situaci, kdy chrání jeho samotného.
K poctivému vysvětlení by proto nestačilo říct, že už nevěří části justice. Musel by objasnit, proč se jeho obava týká pouze lidí, kteří získali poslanecký mandát. Soud se může splést i v případu řidiče, podnikatele, lékaře nebo prodavačky. Ti žádné hlasování kolegů ve Sněmovně k dispozici nemají.
Právě sem mířil havířovský volič. A právě tady premiérova odpověď skončila.
Imunita není odvolací soud pro vyvolené
Poslanecká imunita má rozumný účel. Chrání zákonodárce před tím, aby je výkonná moc odstraňovala ze hry účelovým trestním stíháním. Nejde o osobní odměnu za volební výsledek, ale o pojistku svobodného fungování parlamentu.
Ústava však neříká, že Sněmovna má přezkoumávat kvalitu důkazů a rozhodovat, zda soudce uvažuje správně. Stanoví, že bez souhlasu komory nelze poslance trestně stíhat a po odmítnutí souhlasu se řízení po dobu mandátu zastaví. Přesné znění článku 27 tedy neposkytuje nápravu chybného rozsudku. Poskytuje politikovi časovou ochranu před tím, aby rozsudek vůbec mohl padnout.
Proti chybám soudu má právní stát jiné prostředky: odvolání, dovolání nebo ústavní stížnost. Nejsou dokonalé a mohou trvat nesnesitelně dlouho, ale jsou dostupné podle stejných pravidel. Imunita naopak vytváří výsadu, o níž rozhodují političtí spojenci člověka, kterého se řízení týká.
V březnu Sněmovna Babiše k dalšímu stíhání v kauze Čapí hnízdo nevydala. Proti vydání hlasovalo 104 poslanců, pro 81. Proces tak po dobu nynějšího mandátu nemůže pokračovat. Babiš obvinění odmítá a označuje je za politicky motivovaná; jeho vina není pravomocně rozhodnuta. To je nutné zdůraznit. Stejně jako skutečnost, že nevydáním se o jeho nevině nerozhodlo vůbec. Pouze se odsunula možnost, aby rozhodl soud. Výsledek hlasování a jeho důsledky popsala mimo jiné i agentura AP.
Když politik nevěří soudu, nemůže si vybrat jen vlastní případ
Babiš má právo českou justici kritizovat. Kauza se táhne mimořádně dlouho, padla v ní rozdílná rozhodnutí a opakované vracení případu důvěře veřejnosti rozhodně nepomáhá. Premiér může pojmenovat konkrétní procesní pochybení, navrhovat změny zákonů a požadovat rychlejší soudy.
Jako předseda vlády má dokonce větší možnost prosazovat systémové opravy než občan, který mu v Havířově položil otázku. Nemůže však věrohodně tvrdit, že problém justice vyřeší tím, že před ni sám dočasně nepředstoupí.
Jestli v zemi skutečně existuje mechanismus, který umožňuje zavřít člověka na objednávku, jde o skandál mnohem větší než jeden dotační případ. Vláda by měla předložit důkazy, vyšetřit jej a odstranit. Pokud jde pouze o Babišovo hodnocení vlastního stíhání, nemůže posloužit jako obecný argument pro imunitu.
Premiérova konstrukce má totiž zvláštní tvar: soudům věříme, dokud se nezabývají mnou. Poslanci nejsou nadlidé, dokud jejich většina nerozhodne, že jeden z nich potřebuje zacházení, které běžný člověk nedostane.
Vlastní věta se poráží těžko
Havířovský volič nepotřeboval právnický titul ani dvacetiminutový projev. Pouze vzal Babišův někdejší princip a přiložil ho k Babišovu dnešnímu jednání. Premiér se pokusil odbočit k Zemanovi, justiční mafii a Tomiu Okamurovi. Otázka však zůstala stát na místě.
Proč má obava z chybného soudu zastavit řízení proti poslanci, ale nikoli proti komukoli jinému?
Rozumná odpověď by mohla znít, že imunita nemá chránit před soudním omylem, nýbrž před prokazatelně účelovým zásahem do fungování parlamentu. Pak by ale bylo třeba přesvědčivě doložit, že právě o takový případ jde. Nestačí, že obžalovaný politik prohlásí proces za politický a jeho koalice mu uvěří.
Babiš jistě může změnit názor. Může také tvrdit, že jeho případ je výjimečný. Nemůže však současně předstírat, že jeho stará věta přestala platit jen proto, že zestárla.
„Poslanci nejsou nadlidé“ znělo dobře v době, kdy šlo o obecnou zásadu. Ještě lépe by to znělo od premiéra, kterého se zásada osobně týká. Právě tehdy se totiž pozná, zda politik princip opravdu zastává, nebo si jej pouze na chvíli půjčil do kampaně.
