Článek
Památka nemá vstupenku jen pro vyvolené
Marek Ženíšek vyzval Andreje Babiše slovy „aspoň dnes mlčte“. V jeho příspěvku na síti X zazněla připomínka, že Babišova vláda byla 27. června 2018 jmenována právě v Den památky obětí komunistického režimu a následně získala důvěru s hlasy KSČM.
Když o Miladě Horákové píše bývalý agent StB, který přesně na výročí její vraždy přivedl komunisty zpět k vládní moci, a kryl to proruský prezident Miloš Zeman, působí to jako výsměch její památce. Aspoň dnes mlčte.
— Marek Ženíšek (@zenisek_m) June 27, 2026
Je to ostré. Ale není to zákaz vzpomínat. Nikdo nemá právo rozdělovat pietu na správné a nesprávné občany podle stranické průkazky, minulosti či příjmení. Milada Horáková nepatří TOP 09, ODS, Senátu ani žádné současné politické partaji. Patří české paměti. A ta by měla být dost velká na to, aby unesla i pokrytectví, aniž by se sama změnila v pokrytecký rituál.
Přesto Ženíškova věta míří na citlivé místo. Ne každý, kdo zapálí svíčku, dává stejnou váhu tomu, co symbolizuje. A ne každému politikovi sluší mluvit o odvaze ženy, kterou komunistický stát zavraždil, když se jeho vlastní politický příběh opakovaně potkával s ochotou brát komunistickou podporu jako praktický nástroj.
Datum, které se nedá přepsat příspěvkem
Druhá Babišova vláda byla skutečně jmenována 27. června 2018. Jak tehdy připomněl iROZHLAS, Babiš i Jan Hamáček se za volbu data omluvili a označili ji za nešťastnou shodu okolností. Vláda pak o dva týdny později získala důvěru díky hlasům KSČM, jak zachytila ČT24.
Není fér dělat z Babiše odpovědného za vraždu z roku 1950. Taková zkratka by byla stejně laciná jako každý pokus přepsat minulost jedním pietním statusem. Jenže politika není účetnictví, v němž se nepříjemné položky vymažou novou položkou „vzpomínka na Miladu Horákovou“.
Jisté činy a symboly člověka provázejí. Ne jako doživotní rozsudek, ale jako měřítko věrohodnosti. Když se premiér obrací k oběti komunistické justice, lidé si oprávněně vybaví, co dělal ve chvíli, kdy se mu komunisté hodili pro vládnutí. A kdyby mu to bylo nepříjemné, není to útok na pietu. Je to normální účet za politickou paměť.
Horáková není rekvizita pro každého
Milada Horáková nebyla jen tragická fotografie, jméno na lavičce nebo věta do červnového příspěvku. Byla právnička, poslankyně, odbojářka a žena, kterou komunistický režim popravil po vykonstruovaném procesu 27. června 1950. Ústav pro studium totalitních režimů její smrt připomíná jako symbol politických represí a křehkosti demokracie.
Právě proto bychom jí neměli podsouvat, co by řekla Andreji Babišovi, Marku Ženíškovi nebo komukoli jinému. Mrtvé se do aktuálních hádek verbují snadno. Nemohou se bránit, upřesnit větu ani odmítnout, že je někdo používá jako kladivo na protivníka.
Lze ale říct něco jiného. Odkaz Milady Horákové vyžaduje víc než pietní odstavec. Vyžaduje schopnost nepovažovat demokracii za automat, který funguje bez ohledu na to, kdo si zrovna kupuje podporu, omlouvá neomluvitelné nebo mění zásady podle volební matematiky.
Mlčet někdy znamená mluvit poctivěji
Babiš smí vzpomínat. Ženíšek smí protestovat. Ani jeden nepotřebuje povolení. Přesto má Ženíškovo „aspoň dnes mlčte“ svůj smysl: ne jako cenzura, ale jako připomínka, že některá jména jsou příliš velká na to, aby se vešla do běžné politické sebereklamy.
Milada Horáková si zaslouží úctu bez přívlastků a bez nároku na vlastnictví. A politici by si mohli občas připustit, že vzpomínka na její smrt není příležitost ukázat, kdo napsal hezčí status. Je to zrcadlo. A ne každý, kdo do něj nahlédne, musí být spokojený s tím, co v něm uvidí.
