Článek
Benzin premiér nevyrábí. Vlastní rétoriku ano
Nejdřív je potřeba odmítnout lákavou zkratku: Andrej Babiš neurčuje cenu ropy, neovládá světové burzy a nemůže za každý přepsaný stojan u čerpací stanice. Kdybychom mu přisoudili moc nad cenou benzinu, museli bychom ho současně podezírat z tajného řízení Blízkého východu, kurzu koruny i světových rafinerií. Tak daleko zatím premiérovy kompetence nesahají.
Paliva však skutečně výrazně podražila. Aktuální data Českého statistického úřadu ukazují cenu Naturalu 95 kolem 44 korun a nafty přes 47 korun za litr. Česká národní banka uvádí, že v srpnu byly pohonné hmoty meziročně dražší o více než čtvrtinu a právě ony mohou v září znovu vytlačit inflaci nad dvě procenta. Jádrová inflace přitom zůstává na třech procentech.
Babiš tedy není autorem drahé ropy. Má ovšem jiný problém. Roky učil své voliče, že za cenu téměř čehokoli odpovídá člověk sedící ve Strakově akademii. Když zdražovalo za Petra Fialy, nebyla to geopolitika, burza ani energetický šok. Byla to „Fialova drahota“. Cenu napsanou na účtence bylo možné bez dalších výpočtů pověsit premiérovi na krk.
Teď se karta obrátila a s ní také výklad ekonomiky. Zdražování už není vizitkou neschopné vlády, nýbrž důsledkem vnějších okolností. Což je z velké části pravda. Jenže je to přesně ta pravda, kterou Babiš svým soupeřům dlouho odpíral.
Kdo z každé cenovky vyrobil hlasovací lístek, nemůže se divit, že mu jej voliči při příštím tankování vhodí zpátky do urny.
Vláda páčku měla, ale zase ji pustila
Kabinet navíc nebyl pouze bezmocným pozorovatelem. Na jaře zavedl regulaci marží čerpacích stanic a dočasně snížil spotřební daň z nafty. Ministerstvo financí tehdy počítalo s rozpočtovým dopadem přibližně miliardy korun měsíčně a slibovalo, že opatření ochrání domácnosti i firmy.
V červenci vláda regulaci i daňovou úlevu ukončila s vysvětlením, že se trh stabilizoval. Od 20. července se ceny znovu řídily běžnými tržními mechanismy, přičemž Alena Schillerová připustila možnost návratu opatření, pokud by ropa opět výrazně zdražila. Rozhodnutí vlády a jeho zdůvodnění zveřejnil státní portál BusinessInfo.
Následující vývoj ukázal, že trh byl možná stabilizovaný asi jako židle se třemi nohami. Srpnový průměr evidovaný společností CCS vystoupal na 44,21 koruny za litr, zatímco v lednu činil 33,25 koruny. Vývoj za jednotlivé měsíce zachycuje přehled CCS na svém webu.
Samotný vývoj cen ještě neznamená, že zdražení způsobilo právě ukončení regulace. Vláda světovou cenu ropy neovládá, může pouze mírnit její dopad. Strop na marže omezuje prostor čerpacích stanic, nižší spotřební daň zase ulevuje řidičům za cenu menšího příjmu státu. Když kabinet oba nástroje zrušil, nechal ceny znovu plně na trhu. Za vývoj ropy tedy Babiš neodpovídá, za načasování tohoto rozhodnutí už ano.
U pohonných hmot má vláda omezenou moc. U státního rozpočtu podobnou výmluvu nemá: jeho výdaje, příjmy i plánovaný schodek určuje sama.
Agrostát objevil kouzlo cizího kapitálu
Ministerstvo financí navrhlo pro rok 2027 schodek 389 miliard korun. Příjmy mají růst o 3,3 procenta, výdaje o 6,2 procenta. Vláda rozdíl vysvětluje investicemi, zdravotnictvím, obranou a platy. Kapitálové výdaje mají dosáhnout téměř 290 miliard a zdravotnictví má dostat o desítky miliard více. Ministerstvo svou rozpočtovou konstrukci zveřejnilo včetně jednotlivých kapitol.
Nejsou to samé vyhozené peníze. Silnice, železnice, nemocnice ani obrana nevzniknou z úsporných projevů. Stát si může na užitečnou investici půjčit stejně jako domácnost na byt nebo firma na výrobní linku. Rozumný komentář proto nemůže každý deficit automaticky označit za rozhazování.
Jenže podnikatel, k němuž se Babiš tak rád přirovnává, by měl poznat rozdíl mezi investičním úvěrem a trvalým životem nad poměry. U firmy se očekává návratnost, harmonogram a schopnost dluh splatit. V Agrostátu stačí každou novou položku označit za prorůstovou a fakturu přeposlat příští vládě.
Národní rozpočtová rada upozorňuje, že strukturální schodek může příští rok dosáhnout 3,5 procenta HDP a že po započtení třiceti miliard na Dukovany by srovnatelné saldo činilo dokonce 419 miliard. V roce 2028 by pak bylo nutné deficit snížit skokově o 130 až 140 miliard korun. Úroky z dluhu mají příští rok spolknout přibližně 145 miliard. Celé stanovisko rady je v tomto směru podstatně střízlivější než vládní prezentace.
Česko tedy není před bankrotem. Rozpočtová rada výslovně konstatuje, že země zůstává daleko od dluhové pasti. Mluvit o bezprostředním státním krachu by bylo stejně poctivé jako připsat Babišovi každý haléř na ceně ropy.
Znepokojivý je směr. V době ekonomického růstu se schodky prohlubují, úroky zdražují a pravidla, která vládě překážela, si koalice raději upravila. To už není vnější šok. To je politická volba.
Když překáží mantinel, odstraní se mantinel
Babišova vláda navíc prosadila rozvolnění rozpočtových pravidel přes prezidentské veto. Premiér přitom před volbami tvrdil, že zákon o rozpočtové odpovědnosti měnit nebude. O několik měsíců později už jeho poslanci změnu schválili a kabinet dostal větší prostor pro výdaje i výjimky. Proměnu Babišova slibu zachytil PoliCheck Novinek.
Tady se rodí skutečný Agrostát. Nikoli proto, že by republika právně patřila majiteli zemědělského koncernu, ale protože způsob jejího řízení začíná připomínat podnik s jediným dominantním šéfem. Když tabulka potvrzuje jeho plán, je důkazem odborného řízení. Když mu odporuje, tabulka je špatně sestavená. Když překáží zákon, změní se zákon. Když varuje nezávislá instituce, dostane nálepku politického protivníka.
Soukromý majitel však při špatném rozhodnutí riskuje vlastní majetek. Premiér riskuje peníze lidí, kteří ho volili, i těch, kteří ho nevolili. A účet bude splatný dávno poté, co dnešní tiskové konference zmizí z hlavních stránek.
Potlesk nezmění směr jízdy
Největší Babišovou politickou výhodou není ekonomická genialita. Je jí schopnost proměnit hodnocení výsledku v otázku osobní věrnosti. Pro část publika není podstatné, zda schodek roste. Podstatné je, kdo ho vytvořil. Když si půjčuje protivník, zadlužuje děti. Když si půjčuje Babiš, investuje do lidí.
Stejně pružně lze vyložit ceny. Za levný benzin může vláda, za drahý svět. Rostoucí důchod je zásluha premiéra, rostoucí účet dědictví po Fialovi. Nová dálnice je Babišova, její faktura anonymní. V takovém světě nelze politicky prohrát, protože každý nepříjemný údaj projde nejprve stranickou celnicí.
Příznivci ANO nejsou hloupější než voliči ostatních stran. Podobnou slepotou trpí všechny politické tábory. U Babiše je však tento vztah mimořádně osobní. Neprodává jen program, ale sebe jako jedinou záruku, že se stát stará. Přiznat jeho chybu pak pro věrného voliče znamená připustit také vlastní omyl. Mnohem pohodlnější je zatleskat a uvěřit, že prudké klesání je nový druh hospodářského vzestupu.
Česká ekonomika zatím z útesu nespadla. Pořád roste, nezaměstnanost zůstává nízká a státní dluh není na úrovni zemí, které skutečně ztratily kontrolu. Právě proto je ovšem nebezpečné prohlubovat strukturální problémy v době, kdy ještě existuje prostor je řešit.
Babiš nemůže poručit světové ropě. Může ale sestavit poctivý rozpočet, respektovat fiskální pojistky a přestat vydávat každý nový dluh za investici, která se údajně zaplatí sama.
Agrostát zatím stále drží na silnici. Řidič však přidává plyn, kontrolky označuje za opoziční kampaň a spolucestujícím slibuje, že brzdy pouze zbytečně zpomalují růst. Potlesk z kabiny na směru jízdy nic nezmění.
