Článek
Když argumenty doprovodí ruce
Ve Sněmovně se debatovalo o zálohování PET lahví a plechovek. Bývalý ministr životního prostředí Petr Hladík se ptal svého nástupce Igora Červeného, jak chce Česko splnit evropské cíle sběru. Do výměny se zapojila poslankyně ANO Berenika Peštová, která současnou vládu hájila a část odpovědnosti připsala předchozímu vedení resortu.
Potud běžný parlamentní provoz. Jedna vláda ruší nebo předělává plán té předchozí, bývalý ministr žádá vysvětlení a koaliční poslankyně mu připomíná, co měl zařídit, když seděl v úřadu. Zlom přišel ve chvíli, kdy Hladík směrem k Peštové několikrát otevřel a zavřel dlaň. Staré známé gesto pro „bla bla“.
Peštová mu pohyb vzápětí předvedla od řečnického pultu a varovala ho, že pokud bude pokračovat, možná se neudrží. Z technické debaty o odpadech byl rázem osobní souboj. Celou výměnu lze dohledat v záznamech 30. schůze Poslanecké sněmovny.
Hladíkovo gesto bylo povýšené. Není na něm nic vtipného ani pohotového. Člověku, který právě mluví, sděluje, že ho neposloucháte, protože už předem víte, že z něj nic užitečného nevypadne. V hospodě by podobné mávnutí rukou nejspíš zapadlo. Od poslance, který se současně dovolává odborné debaty, však působí jako poněkud úsporná forma pohrdání.
Peštová měla pravdu. Jen chvíli
Peštová měla plné právo se ohradit. Poslanci nejsou školáci a nemusí si nechat od kolegy naznačovat, že pouze pohybují ústy. Mohla Hladíkovi klidně říct, že je jeho gesto nezdvořilé, a vrátit se k číslům.
Jenže pak přišlo ono „možná se neudržím“. Tím se oprávněná výtka proměnila v něco mezi varováním a hospodskou výzvou. Co přesně by následovalo, kdyby se poslankyně neudržela? Další gesto? Výkřik? Výprava přes sněmovní uličku? Nejspíš nic. Právě proto byla ta věta zbytečná.
V české politice se podivně rozšířila představa, že sílu člověk prokazuje především tím, že veřejně oznámí, jak blízko má ke ztrátě sebeovládání. Ve skutečnosti je to přesně naopak. Politik dostává mandát také proto, aby se udržel ve chvíli, kdy ho někdo dráždí. Sebekontrola není slabost. Je to jedna ze základních pracovních pomůcek.
Peštová tedy na několik vteřin držela v ruce lepší kartu. Stačilo ukázat na Hladíkovu aroganci. Místo toho přihodila vlastní výbušnou repliku a zařídila, že v krátkém klipu nevypadal dospěle ani jeden z nich. Jeden předváděl „bla bla“, druhá naznačovala, že jí možná dojde trpělivost. Téma obalů mezitím tiše odkráčelo ze sálu.
Za gestem zůstaly miliony lahví a plechovek
To je na celé epizodě nejhorší. Spor, který poslanci tak ochotně změnili v osobní scénku, není malicherný. Rozhoduje se v něm o tom, kdo zaplatí nový systém, co se stane s obecními kontejnery, kolik obalů se skutečně vrátí k recyklaci a zda mají lidé nosit lahve a plechovky zpátky do obchodů.
Současná vláda se k Hladíkovu návrhu zálohování postavila odmítavě. Argumentuje tím, že Česko už má hustou síť barevných kontejnerů a zavedení nového systému by mohlo obce i spotřebitele zbytečně zatížit. Hladík naopak tvrdí, že bez záloh se potřebné návratnosti nedosáhne. Rozdílné postoje i praktické výhrady k jeho návrhu shrnul například Český rozhlas.
Rozumné námitky přitom existují na obou stranách. U PET lahví je sběr výrazně vyšší než u plechovek. Zálohování může zvýšit návratnost a čistotu materiálu, současně však něco stojí a může ubrat obcím cennou část tříděného odpadu. Předchozí návrh ostatně vyvolal stovky připomínek od samospráv, obchodníků i výrobců, jak připomínala už dříve Česká televize.
Navíc tu jsou evropské požadavky. Nařízení Evropské unie o obalech a obalových odpadech stanovuje vysoké cíle odděleného sběru plastových lahví a kovových nápojových obalů. Vláda tedy nestačí říct, že Hladíkův návrh nechce. Musí ukázat vlastní cestu, čísla a termíny.
Právě o tom měla být sněmovní debata. Jaká je skutečná míra sběru, a ne pouze množství obalů vhozených do kontejneru? Kolik materiálu se opravdu zrecykluje? Jak vláda vytáhne plechovky z dnešních nízkých hodnot? Kolik bude alternativa stát a kdo ji zaplatí?
Na tyto otázky dlaň žádnou odpověď nevykouzlí.
Politika pro kameru potřebuje konflikt
Poslanci dobře vědí, že dlouhá debata o návratnosti hliníku nikoho na sociálních sítích neohromí. Krátké gesto a rozčilená odpověď však mají všechno: konflikt, snadno rozpoznatelné role a možnost určit vítěze ještě dřív, než někdo zjistí, o čem se vlastně jednalo.
Hladík může svým příznivcům ukázat, že se nenechá poučovat zástupkyní vládního ANO. Peštová zase může předvést, že se bývalého ministra nezalekne a umí mu jeho chování vrátit. Oba získají svůj okamžik. Veřejnost ztratí obsah.
To je problém, který sahá dál než k jedné podrážděné výměně. Sněmovna se postupně mění ve výrobní halu na politická videa. Řečník nemluví pouze k přítomným poslancům. Myslí na výřez, titulek a několik vteřin, jež jeho tým pošle na internet. Protivník už není člověk, kterého je třeba přesvědčit. Je to rekvizita pro vlastní výkon.
Pak se nelze divit, že se debata stále častěji odehrává v gestech, úšklebcích a osobních poznámkách. Argument potřebuje souvislosti. Pohrdání se vejde do tří sekund.
Recyklace, která funguje dokonale
Není nutné z Hladíkova mávání vyrábět skandál týdne. Stejně tak by bylo přehnané vydávat Peštové větu za skutečnou hrozbu. Byla to drobná a poněkud směšná sněmovní potyčka. Právě drobnosti ale někdy přesně ukážou, jak politici uvažují o svých soupeřích.
Hladík by mohl uznat, že gesto bylo hloupé. Peštová by mohla připustit, že její varování bylo přestřelené. A oba by pak mohli veřejnosti vysvětlit, jak má Česko sbírat stovky milionů obalů a kolik zvolená cesta bude stát. Tak vypadá návrat k věcnosti, o kterou se ve svých projevech tak rádi hlásí.
Jestliže však na nepříjemný argument odpovídáme „bla bla“ a na hloupé gesto sdělením, že se možná neudržíme, žádnou kulturu parlamentní debaty nepotřebujeme. Stačí zapnout kameru a počkat, kdo se urazí první.
O budoucnosti záloh se Sněmovna zatím přít může. Jednu recyklační disciplínu už ale čeští poslanci zvládají výborně. Vzájemné pohrdání dokážou vracet do oběhu bez jediné ztráty.
