Článek
Jeden resort, tři držitelé volantu
Kdo vlastně řídí ministerstvo životního prostředí? Podle oficiálního seznamu členů vlády je ministrem Igor Červený. Podle Filipa Turka ovšem dostává ministr úkoly také od něj. A podle Andreje Babiše se má za resort vyjadřovat pouze Červený. Nad tím vším stojí Petr Macinka, který nyní Turka vyzývá ke kolegiálnějšímu chování.
Na jeden úřad je to pozoruhodně mnoho volantů.
Turek v rozhovoru pro Aktuálně.cz při vysvětlování chemické zátěže na Šumavě prohlásil, že on a odborník „dali za úkol ministrovi“, aby problém řešil. Znělo to, jako by Červený nebyl členem vlády, ale vedoucím provozovny, kterému čestný prezident strany právě poslal rozpis směn.
Předcházelo tomu Turkovo veřejné putování mezi yperitem, fosgenem a látkami, z nichž by fosgen mohl teprve vzniknout. Premiérovi došla trpělivost a Turkovi podle dostupných informací vyčinil. Věcně měl pravdu: odpovědnost za ministerstvo nese ministr. Jestliže však ministr odpovídá a někdo jiný jej úkoluje, vzniká dokonalý politický výrobek. Moc je neformální, vina formální.
Kdyby měl Babiš šest mandátů navíc
Motoristé nevstoupili do vlády proto, že by Babiš náhle zatoužil po jejich politickém temperamentu. Přivedla je tam násobilka.
ANO získalo ve volbách 80 mandátů, SPD patnáct a Motoristé třináct. Dohromady mají 108 poslanců; bez Motoristů by zůstali na 95. Výsledek voleb je v tomto ohledu neúprosný.
Kdyby ANO získalo pouhých šest křesel navíc, mohlo se s SPD dostat na většinu i bez Macinkovy družiny. Pak lze jen těžko předpokládat, že by se Babiš za Motoristy rozběhl se smlouvou v ruce. Nejspíš by je míjel stejně rychle jako malou firmu, která mu nabízí poradenské služby bez předchozí objednávky.
Nešlo by ani tak o ideologii. Babiš dokáže uzavřít dohodu téměř s každým, pokud mu vychází výsledek. Motoristé jsou pro něj nepohodlní hlavně provozně. Předseda ANO má rád řízení shora, jednotné sdělení a ministry, kteří pochopí, kdy mají vystoupit a kdy raději stát za premiérovým ramenem. Motoristická politika naopak žije z osobních výpadů, videí, provokací a permanentního dojmu, že právě probíhá poslední bitva civilizace.
Jsou to dva neslučitelné způsoby politického podnikání. Babiš prodává centrálně řízený holding. Motoristé připomínají pouliční stánek, u něhož každý obsluhující vykřikuje jinou cenu. Spojila je až parlamentní pokladna.
Malá strana, velká spotřeba pozornosti
Třináct poslanců není mnoho, pokud se počítají funkce. Je to však obrovská síla, pokud na nich závisí většina. Motoristé dobře vědí, že Babiš může nad Turkem obracet oči v sloup, okřikovat ho a posílat mu vzkazy. Nemůže ho ale jednoduše odpojit od koalice, aniž by začal počítat, zda ještě disponuje 101 hlasy.
Právě proto působí Motoristé větší, než ve skutečnosti jsou. Jejich moc nevychází pouze z volebního výsledku, ale z umístění posledního dílku ve skládačce. Kdo drží posledních třináct židlí, nemusí mít největší stranu. Stačí, že bez něj ostatní spadnou na zem.
Turek tuto situaci využívá dokonale. Nemusí být ministrem, aby vystupoval jako politický majitel resortu. Formálně je poslancem a stále také figuruje mezi vládními zmocněnci pro klimatickou politiku a Green Deal, jejichž působení eviduje Úřad vlády. Veřejně je však především značkou. Červený má ministerskou kancelář, Turek pozornost.
Pro Motoristy je to výhodné rozdělení práce. Ministr podepisuje dokumenty, chodí na jednání vlády a odpovídá za provoz úřadu. Turek může přijít s výbušným tématem, obsadit titulky a v případě nepřesnosti oznámit, že ministr neměl všechny informace. Úspěch patří hvězdě, problém zaměstnanci měsíce.
Macinka teď svého čestného prezidenta napomíná, jenže příliš daleko zajít nemůže. Sám Turka dlouho představoval jako člověka, bez něhož si účast Motoristů ve vládě téměř nelze představit. Jejich nejslavnější tvář je současně jejich nejsilnějším reklamním poutačem i největším zdrojem požárů. Strana by se jí ráda chlubila na plakátech a schovala ji při výkonu státní správy. To se bohužel nedá nastavit pracovním kalendářem.
Pouliční styl dostal vládní průkazku
Označení „pouliční politici“ nemusí znamenat, že Motoristé nemají demokratický mandát. Mají ho a jejich voliči si zaslouží zastoupení. Popisuje však jejich způsob fungování: nejdříve se vytvoří konflikt, poté se zapne kamera a nakonec se zjišťuje, kdo měl pravomoc něco skutečně rozhodnout.
V opozici lze tímto způsobem působit dlouho. Politik pronese ostrou větu, získá statisíce zhlédnutí a odpovědnost zůstane na vládě. Po vstupu do kabinetu se ale kouzlo porouchá. Motoristé už nemohou současně tvrdit, že zachraňují stát před neschopnými politiky, a přehlížet, že část těch politiků dosadili do funkcí sami.
Také Babiš by se neměl stylizovat do role nešťastného řidiče, kterému do auta nastoupila hlučná parta bez jízdenky. Koaliční smlouvu podepsal dobrovolně. Motoristům poskytl ministerstva (teda až na Turka, ten si pozici vygeneruje černými brýlemi), vliv i vládní legitimitu, protože potřeboval jejich hlasy. Nynější rozčilování je pochopitelné, nikoli však nevinné. Premiér si nekoupil zajíce v pytli. Turek se ani před volbami nevydával za mlčenlivého úředníka, který se vyjadřuje pouze po poradě s legislativním odborem.
Kdyby Babiš získal lepší výsledek, možná by o Motoristy skutečně ani nezakopl. Jenže nezískal. A tak se z partaje, kterou by za příznivějších okolností patrně nechal křičet za svodidly, stal spolujezdec s rukou na volantu.
Filip Turek proto není smítko, které se Babišovi náhodou přilepilo na botu. Je k ní přišitý třinácti poslaneckými mandáty. Premiér může podrážkou drhnout o rohožku, může nadávat a žádat klid. Úplně ji očistit ale nemůže, aniž by na prahu nechal také vlastní většinu.
