Článek
Premiér už nechce slyšet jeho jméno
Andrej Babiš opakovaně žádá novináře, aby se ho přestali ptát na Filipa Turka. Vláda prý dělá milion věcí pro lidi, zatímco média řeší stále stejného člověka. Je to pochopitelné. Premiér by raději oznamoval vyšší důchody, nové stavby a další vlastní úspěchy. Místo toho vysvětluje, zda jeho vládní zmocněnec pracuje, nepracuje, odešel, neodešel, rezignoval, nebo jen dočasně předstírá nepřítomnost.
Jenže politik si nemůže objednat pouze příjemné otázky. Zvlášť když mu v koalici pobíhá člověk, který se dokáže připomenout dříve, než premiér dokončí větu o tom, že jej už nechce komentovat.
Turek dal svou zmocněneckou funkci „k dispozici“ po červencové dopravní nehodě, při níž se jeho mercedes střetl s nemocničním vozem se zapnutými majáky. Řekl, že pokud bude označen za viníka, odstoupí. Babiš tehdy uvedl, že by měl rezignovat, pokud se průběh nehody potvrdí. Vyšetřování se protáhlo, definitivní závěr dosud nepadl a Turek mezitím zůstal někde mezi dveřmi.
Na jednání vlády a porady vedení resortu nechodí, do budovy ministerstva životního prostředí však ano. Funkci údajně nevykonává, ale formálně se jí nevzdal. Navíc sedí v dalších radách spojených s emisními povolenkami a Státním fondem životního prostředí. Politická odpovědnost tak získala podobu šatny: kabát si Turek odložil, vstupní kartu si nechal.
Náhradní funkce přestala fungovat jako úkryt
Zmocněnecký post vznikl jako náplast poté, co prezident Petr Pavel odmítl Turka jmenovat ministrem životního prostředí. Hlava státu své rozhodnutí zdůvodnila pochybnostmi o jeho vztahu k právnímu řádu a ústavním hodnotám. Spor tehdy vyvolal rozsáhlou krizi mezi Hradem a Motoristy, demonstrace i hlasování o nedůvěře vládě. Babiš nakonec uznal, že Turek ministrem nebude.
Koalice však místo hledání běžného politického řešení vymyslela funkci přímo pro něj. Turek nedostal ministerstvo, ale dostal kancelář, přístup na jednání vlády a titul dostatečně dlouhý na to, aby vypadal skoro stejně důležitě.
Babiš tím ovšem Turka nezneškodnil. Naopak mu vystavil vládní legitimaci bez skutečných výkonných pravomocí. Vznikla ideální pozice pro politika, který chce být u moci, ale nechce nést běžnou ministerskou odpovědnost. Může komentovat, hledat viníky a pořizovat videa. Pokud něco nevyjde, není ministrem. Pokud se něco podaří, byl u toho jako zmocněnec, poslanec, radní nebo čestný prezident.
Takové řešení mohlo krátkodobě zachránit koaliční dohodu. Dlouhodobě však vyrobilo veřejnou funkci, u níž nikdo pořádně neví, kde začíná, kde končí a kdo za její výkon odpovídá. Nejistota kolem Turkova pracovního režimu proto není mediální posedlost. Je to logický důsledek politického improvizačního divadla, které Babišova vláda sama postavila.
Turek už nemá důvod být umírněný
Turek se ministrem nestal a je stále méně pravděpodobné, že se jím někdy stane. Člověk s otevřenou kariérní cestou obvykle uhlazuje výroky, hledá spojence a přesvědčuje pochybující. Politik stojící před zavřenými dveřmi může naopak kopat do nábytku. Nemá už mnoho co ztratit.
V posledních dnech Turek prohlásil, že by měl odvahu zahájit odchod Česka z Evropské unie, kdyby jeho strana dostala potřebnou většinu. Gratuloval také německé AfD k vítězství v Sasku-Anhaltsku a označil její výsledek za probouzení Evropy. AfD přitom vyhrála s přibližně 44 procenty hlasů a prosazuje mimo jiné tvrdou protiimigrační politiku, omezení podpory Ukrajině a odchod Německa z eurozóny. Německá kontrarozvědka stranu řadí ke krajní pravici.
Hned poté se Turek na sociálních sítích pustil do polského premiéra Donalda Tuska a veřejně přemítal, zda je spíše „zrádce“, nebo „idiot“. To není pouze hospodský povzdech soukromé osoby. Píše to poslanec vládní koalice, člen její koaliční rady a člověk, který ještě nedávno usiloval o řízení české diplomacie.
Babiš přitom potřebuje působit jako pragmatik schopný jednat v Bruselu, Varšavě i Berlíně. Turek mu vedle toho nabízí vlastní zahraniční politiku vyrobenou z potlesku AfD, úvah o odchodu z Unie a urážek spojeneckého premiéra. Každý má samozřejmě právo na radikální názor. Člen vedení vládní strany však nemůže čekat, že jeho výroky zůstanou oddělené od kabinetu, který drží u moci.
Motoristé se nemohou zbavit svého výfuku
Proč Babiš Turka jednoduše neodřízne? Protože Turek není náhodný člen Motoristů, kterému se nepovedlo několik vystoupení. Pro významnou část voličů je samotným důvodem, proč si strany vůbec všimli. Její vzestup nevytvořila hustá síť starostů, zkušené vedení resortů ani desetiletí programové práce. Vytvořily ho sociální sítě, automobilová kultura a rozpoznatelná tvář Filipa Turka.
Petr Macinka může nyní na předvolební billboardy stavět především sebe. Současně však ví, že veřejné odstřižení Turka by otevřelo nepříjemnou otázku, co z Motoristů po odstranění jejich nejslavnější postavy vlastně zbude. Strana může vyměnit řidiče, ale obtížně přizná, že její nejhlasitější motor je zároveň závadou.
Proto Macinka požaduje Turkův návrat na ministerstvo a tvrdí, že už ho čekání na policejní závěr přestává bavit. To je pozoruhodné pojetí odpovědnosti. Turek sám spojil svůj další osud s výsledkem vyšetřování, ale když výsledek nepřichází dost rychle, začíná Motoristy nudit vlastní slib.
Babiš tak sedí mezi dvěma potřebami. Chce mít klid a mluvit o sobě. Motoristé naopak potřebují udržovat Turka viditelného, protože bez pozornosti slábne hlavní palivo jejich politiky. Premiérova komunikační disciplína se střetla s influencerem, pro kterého je i skandál způsobem, jak nezmizet.
Babiš si problém přivezl sám
Premiér může působit jako Turkem pronásledovaný nešťastník. Ve skutečnosti si jej do Strakovy akademie přivedl dobrovolně. Potřeboval třináct poslanců Motoristů, přijal jejich personální požadavky a souhlasil i s vytvořením zmocněnecké funkce. Turkovy dřívější výroky, fotografie a politický styl přitom nebyly skrytou výrobní vadou odhalenou až po podpisu koaliční smlouvy. Právě na nich vyrostla jeho známost.
Babiš chtěl hlasy Motoristů bez jejich politické povahy. Chtěl Turkovu popularitu při skládání většiny, ale nyní by rád jeho neviditelnost při vládnutí. Takový obchod se však v politice nenabízí.
Čím důrazněji premiér říká, že Turka řešit nebude, tím zřetelněji ukazuje, že jej řešit musí. Nemůže ho vyhodit bez konfliktu s Macinkou, nemůže ho přijmout bez dalšího skandálu a nemůže jej ignorovat, protože Turek se o pozornost postará sám.
Filip Turek se Babišovi nepřilepil na podrážku náhodou. Premiér po něm při sestavování vlády vědomě šlápl. Teď může nohou třást sebevíc – stopa zůstává na každém koberci, přes který jeho kabinet přejde.
