Článek
Nezájem je drahý hlavně pro stát
Evropská komise dospěla k závěru, že Andrej Babiš zůstává v potenciálním střetu zájmů a že převedení Agrofertu do fondu RSVP Trust problém dostatečně nevyřešilo. Pozastavila proto proplácení části peněz z fondů soudržnosti a z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova. Rozhodnutí se netýká automatických přímých plateb zemědělcům.
Premiérova odpověď byla stručná: nezajímá ho to a neřeší to. Agrofert prý nevlastní, už jej nikdy vlastnit nebude a nemá z něj žádný prospěch. Komise však tvrdí, že jeho vazby na holding nebyly přerušeny dostatečně.
To není spor, který by si mohl premiér dovolit odložit jako nevyžádaný reklamní leták. Evropské peníze se zpravidla neposílají rovnou z Bruselu na účet příjemce. Dotace nejprve vyplatí české úřady a následně žádají Unii o jejich proplacení. Když Komise platbu odmítne, problém nezůstane v kanceláři Agrofertu. Může skončit na účtu českého státu.
Podle Státního zemědělského intervenčního fondu bylo pozastaveno proplacení přibližně tří milionů eur. V poměrech státního rozpočtu to není katastrofa. Jako varovná kontrolka je to ale částka dostatečná. A kontrolka se neopravuje tím, že řidič oznámí, že ho nezajímá.
Člověk může podepsat převod. Minulost nepřevede
Babišův příběh má jednu zásadní slabinu: po veřejnosti chce, aby uvěřila v obchodně téměř nadpřirozenou událost. Muž několik desetiletí buduje rozsáhlý holding, stane se díky němu jedním z nejbohatších Čechů a nakonec jej údajně bez dalšího pustí, protože chce znovu vykonávat politickou funkci.
Taková věc není nemožná. Jen vyžaduje mimořádně přesvědčivé důkazy.
Agrofert pro Babiše nikdy nebyl obyčejný balík akcií koupený jako vedlejší investice. Je to jeho životní dílo, základ jeho bohatství i hlavní součást veřejné identity, kterou si přinesl do politiky. Ještě před vložením firmy do fondu si nechal vyplatit dividendu 4,25 miliardy korun. Přijetí této částky potvrdil sám premiér.
Výplata sama o sobě nedokazuje žádné provinění. Připomíná však, jak absurdně zní představa, že mezi Babišem a Agrofertem během jednoho podpisu vznikla citová, ekonomická i politická poušť. Jeden den vám podnik pošle přes čtyři miliardy, druhý den už s ním údajně nemáte nic společného. Právně to možné být může. Lidsky tomu veřejnost uvěří asi stejně snadno, jako kdyby zakladatel rodinné restaurace tvrdil, že po převedení na děti už ho nezajímá, kdo sedí v kuchyni a kam chodí tržby.
Fond není kouzelná guma
Svěřenský fond může být legitimním způsobem oddělení majetku od veřejné funkce. Aby mu však lidé a kontrolní instituce věřili, musí být jeho konstrukce průhledná, správci skutečně nezávislí a původní vlastník nesmí mít možnost firmu ovlivňovat ani z ní získávat užitek.
U RSVP Trustu právě tato důvěra chybí. Babiš oznámil, že se mu akcie už nikdy nevrátí a po jeho smrti je získají jeho potomci. Zveřejněné informace však zároveň ukázaly, že po jeho odchodu z vlády má skončit režim nezávislé správy a nastoupit správa rodinná, v níž budou mít významnou roli jeho děti. Samotný statut fondu navíc nebyl veřejnosti zpřístupněn, takže nebylo možné ověřit všechna omezení správce ani přesné postavení budoucích obmyšlených osob.
To není důkaz, že Babiš Agrofert tajně řídí z telefonu během přestávky na vládě. Je to ovšem dostatečný důvod nevystavovat mu potvrzení o bezúhonném odstřižení pouze na základě jeho vlastního prohlášení.
Ostatně už jednou byly akcie Agrofertu vloženy do svěřenských fondů a Babiš tehdy rovněž tvrdil, že střet zájmů vyřešil. Evropský audit následně dospěl k opačnému závěru. Když se nyní podobná pochybnost vrací, nelze se tvářit, že jde o novou bruselskou posedlost. Je to pokračování příběhu, jehož první díl nebyl nikdy přesvědčivě uzavřen.
Potenciální neznamená smyšlený
Slovo „potenciální“ nabízí politikovi pohodlnou skulinu. Může předstírat, že Brusel vlastně nic nepotvrdil a pouze vyslovil neurčitou možnost. Jenže střet zájmů se neřeší až ve chvíli, kdy někdo prokáže konkrétní telefonát s pokynem k přidělení dotace.
Smyslem pravidel je zabránit už samotné situaci, v níž veřejný činitel může rozhodovat o systému, z něhož má prospěch jeho ekonomické nebo rodinné okolí. Premiér spoluutváří českou dotační politiku, jedná o evropském rozpočtu a vede vládu, pod niž spadají úřady rozhodující o penězích pro firmy. Agrofert přitom v roce 2025 přijal na provozních a investičních dotacích přes 1,7 miliardy korun, jak uvádí jeho vlastní konsolidovaná výroční zpráva.
Veřejnost proto nemusí dokazovat, že Babiš vydal nezákonný příkaz. Babiš musí přesvědčivě doložit, že jej vydat nemůže, že z něj nic nezíská a že firmy nejsou v rukou lidí jednajících podle jeho přání. Právě důkazní břemeno důvěry leží na něm.
Agrofert odešel z majetkového přiznání, nikoli z politiky
Kdyby Babiš holding prodal nezávislému kupci za tržní cenu a přestal mít jakoukoli vazbu na jeho budoucnost, spor by byl podstatně jednodušší. On si však zvolil fond, jehož fungování zůstává zčásti neveřejné a jehož majetek má jednou sloužit rodině. Může to být právně propracované řešení. Politicky však připomíná zavazadlo odložené do úschovny, k němuž premiér tvrdí, že už ho nikdy neuvidí, zatímco lístek drží jeho nejbližší.
Možná Babiš skutečně věří, že udělal maximum. Potom by měl zveřejnit pravidla fondu, umožnit jejich nezávislé posouzení a věcně reagovat na konkrétní výhrady Komise. Věta „nezajímá mě to“ znamená pravý opak. Nevyvrací pochybnost, pouze oznamuje, že její nositel je premiérovi lhostejný.
Jenže střet zájmů není Babišův soukromý spor s Bruselem. Týká se českého rozpočtu, evropských peněz a důvěry, že vláda nerozhoduje ve prospěch ekonomického impéria spojeného s člověkem v jejím čele.
Babiš může Agrofert přestěhovat do fondu, přepsat správce a opakovat, že už mu nepatří. Nemůže však veřejnosti nařídit, aby zapomněla, kdo firmu vybudoval, kdo z ní získal miliardy a čí potomci mají stát na konci celé konstrukce.
Tenhle kufr se s ním potáhne tak dlouho, dokud nebude jasné, že jej skutečně odevzdal. Zatím pouze tvrdí, že už ho nenese. Evropská komise si všimla, že na něm pořád zůstala jeho jmenovka.
