Článek
Nejdřív přestavět, potom uklidňovat
Andrej Babiš se vrátil k moci s pověstí politika, který nechce čekat. Jenže rychlost sama o sobě není ctnost. Když se stát začne měnit tempem, při němž odborníci nestíhají varovat a úředníci přestávají věřit vlastnímu vedení, nejde o modernizaci. Spíš o politický nástup, který si plete veřejnou správu s dobýváním kanceláří.
Dobře je to vidět na Úřadu vlády. Přesun agend lidských práv, rovnosti žen a mužů, duševního zdraví či závislostí na jednotlivá ministerstva vedl ke stávce 58 pracovníků. Podle ČT24 se obávají ztráty nezávislosti a odborného zázemí, premiér ale tvrdí, že na fungování se nic nezmění.
To je typická věta mocných, když sahají do systému, který nenesli na zádech. Nic se nezmění, jen lidé, struktura, nadresortní vazby a důvěra. Závislosti nejsou jen zdravotnictví, lidská práva nejsou jen právní agenda a duševní zdraví není krabice, kterou lze přestěhovat o patro níž. Přesně tyto oblasti potřebují centrum, které dokáže držet resorty u jednoho stolu.
Babišova vláda místo toho vysílá signál: co překáží, přemístíme. Kdo protestuje, nechápe reformu. A kdo se ptá na následky, zdržuje.
Instituce pod tlakem, poplatky pod kontrolou
Stejný vzorec je vidět u veřejnoprávních médií. Kabinet chce zrušit televizní a rozhlasové poplatky a převést financování České televize a Českého rozhlasu do státního rozpočtu. Když se původní návrh ministra kultury Oty Klempíře setkal s přibližně 400 připomínkami, vláda oznámila, že ho nevyužije a půjde jinou cestou, uvedl iROZHLAS.
To je politicky elegantní a institucionálně nebezpečné. Poplatky lze kritizovat, jejich podoba opravdu zastarává. Ale převést média veřejné služby pod každoroční rozpočtové vyjednávání znamená dát politikům do ruky kohoutek. Dnes férová částka, zítra úspory, pozítří trest za nepříjemné zpravodajství. Stačí změnit náladu většiny.
A protože Babiš dlouhodobě vede válku s částí médií, nejde to oddělit od širšího obrazu. Když politik nejdřív zpochybňuje redakce, potom mění financování veřejnoprávních médií a nakonec tvrdí, že jde jen o úlevu občanům, musí počítat s podezřením. Ne proto, že média mají být nedotknutelná. Ale proto, že moc má přirozenou chuť zbavit se kontroly, která jí leze na nervy.
Veřejnost tak dostává zvláštní nabídku: zaplatíte méně viditelně, zato vláda bude mít větší vliv na to, kolik peněz média dostanou. Tomu se dá říkat sleva jen v případě, že člověk nevidí druhou stranu účtenky.
Rozpočet jako slib bez krytí
K tomu přichází rozpočet se schodkem 310 miliard korun. ČT24 připomněla, že podle Národní rozpočtové rady by zákonnému limitu odpovídal deficit 247 miliard, tedy o 63 miliard méně, než vláda navrhla. Babiš naopak tvrdil, že rozpočet zákonu neodporuje a rozpočtovou radu označil za zbytečnou.
To je další důležitý moment. Když nezávislá instituce varuje, že čísla nevycházejí, vláda nemusí pokorně souhlasit. Má právo spor vést. Ale označit kontrolní hlas za zbytečný je příliš snadný reflex. Připomíná politiku, v níž se problém neřeší opravou postupu, nýbrž zpochybněním toho, kdo na něj ukazuje.
A pak je tu Agrofert. Evropská komise podle Reuters žádala českou vládu o podrobné informace k opatřením proti střetu zájmů u dotací spojených s Babišovým bývalým holdingem; pokud by EU některé platby neuznala, náklady by mohly zůstat českému rozpočtu.
To už není opoziční refrén. To je test, zda stát dokáže oddělit veřejný zájem od osobního podnikatelského příběhu premiéra. Babiš může opakovat, že všechno vyřešil. Jenže pokud Brusel stále žádá další jistoty, pohádka o čistém stole zní předčasně.
Vláda nemá stát vlastnit
Babišův kabinet se tváří jako vláda výkonu. Jenže výkon bez brzd se rychle mění v přetlačování institucí. Úřad vlády se přestavuje přes odpor lidí uvnitř. Veřejnoprávní média se mají dostat blíž k rozpočtové ruce politiků. Kontrolní instituce se shazují, když kazí příběh. A kolem premiérova byznysového stínu se znovu točí evropské dotazy.
Voliči možná čekali razanci. Část z nich ji dokonce chtěla. Jenže mezi razancí a přivlastňováním státu je rozdíl. Dobrý kabinet mění pravidla tak, aby přežila i vládu protivníků. Slabší kabinet je mění tak, aby mu právě teď seděla do ruky.
Babiš zatím působí jako politik, který nechce spravovat stát s vědomím, že tu bude i po něm. Spíš jako někdo, kdo se rozhodl rychle využít většinu, dokud drží. Jenže stát není kořist po volbách. A čím rychleji se s ním zachází jako s majetkem vítězů, tím delší bude jednou úklid.
