Článek
Ve vlastním vysílání se neprohrává
Andrej Babiš si pro své pravidelné video zvolil výhodné uspořádání. Sám určuje témata, klade otázky, odpovídá na ně a nakonec také rozhoduje, kdo mluví pravdu. Moderátor chybí, oponent rovněž a korekci může provést nanejvýš střihač.
V nejnovějším nedělním vlogu se premiér dostal od cen pohonných hmot přes evropskou politiku až k médiím. Redaktory Seznam Zpráv a dalších titulů znovu obvinil z manipulování a lhaní, některé autory počastoval osobními nálepkami. Divákům doporučil, aby si pamatovali, od koho mohou očekávat nepravdivé informace.
Politik má samozřejmě právo média kritizovat. Může napadat výběr témat, titulky, nepřesná čísla i jednostranně postavené texty. Novinářský průkaz není glejt neomylnosti a ani Seznam Zprávy nejsou chráněným přírodním úkazem, k němuž se smí přibližovat pouze s obdivem.
Jenže mezi kritikou článku a označením celé redakce za prolhanou vede docela široká silnice. Babiš ji pravidelně přejíždí bez blinkru.
Nejdřív „nevím“, hned potom „lžete“
Problém není v tom, že se premiér rozčílí. Problém je v jeho metodě. Nepříjemná informace se u něj příliš často nezkoumá podle důkazů, nýbrž podle toho, kdo ji přinesl. Pokud pochází od oblíbeného média, může být zajímavá. Jestli ji zveřejní kritik, stává se téměř automaticky součástí kampaně.
Tento způsob uvažování se ukázal mimořádně názorně už na červencové tiskové konferenci vlády. Babiš tam tvrdil, že předchozí kabinet posílal médiím stovky milionů korun. Reportér Petr Svorník ho upozornil, že příjmy Seznamu ze státní inzerce byly za Fialovy vlády nižší než za předchozí Babišovy vlády.
Premiér odpověděl: „To já nevím.“ Když mu novinář sdělil, že redakce příslušná čísla zná, Babiš prakticky okamžitě přešel k tvrzení, že Seznam Zprávy a Novinky každý den manipulují a lžou. Celou výměnu zachycuje oficiální přepis tiskové konference.
To je pozoruhodná logická zkratka. Premiér připustí, že konkrétní údaj nezná, a vzápětí zpochybní důvěryhodnost člověka, který jej znát může. Nevyvrátí číslo, ale napadne jeho doručovatele. Jako kdyby řidič po spatření pokuty prohlásil, že rychlost sice nezná, radar však zcela jistě lže.
Babiš by mohl požádat o podklady, předložit vlastní statistiku a následně ukázat, v čem reportér chybuje. Místo toho obrátil spor o ověřitelný údaj ve spor o charakter redakce. Proto platí titulkové „vy si nevidíte do úst“ přesněji, než by si premiér přál. Jednou větou přizná nedostatek informací, druhou už rozdává rozsudky.
Lhář se dokazuje článkem, ne hlasitostí
Pokud Babiš tvrdí, že novinář lže, měl by být schopen předložit jednoduchou trojici: toto napsal, zde je správný údaj a tady je dokument, který to dokládá. Pak může veřejnost porovnávat. Redakce může text opravit, vysvětlit nebo se bránit. Tak vypadá věcný konflikt.
Premiér však často nabízí něco jiného. Vedle kritického článku položí informaci o státní inzerci, politických sympatiích majitele nebo údajné protivládní orientaci média. Z této hromádky podezření následně vytvoří závěr, že novináři lžou. Jenže motiv, i kdyby byl správně odhadnutý, ještě nedokazuje nepravdivost jediné věty.
Také proto bylo podstatné, když šéfredaktor Seznam Zpráv Robert Čásenský v červnu veřejně přijal Babišovu výzvu k debatě. Nabídl diskusi nad konkrétními články a premiérovými výtkami. Přesně tam podobný spor patří: k textům, podkladům, otázkám a odpovědím.
Pojem „lež“ totiž neznamená, že se politikovi nelíbí titulek. Není to ani synonymum pro kritiku, nepříjemnou otázku nebo odlišný výklad události. Lež je vědomě sdělená nepravda. Kdo toto obvinění pronáší z pozice předsedy vlády, měl by unést také důkazní břemeno.
Jinak nejde o obranu před manipulací. Jde o vlastní manipulaci s důvěrou publika.
Premiérovo video není kontrolní mechanismus
Babišovy vlogy jsou legitimní formou politické komunikace. Voliči v nich vidí premiéra bez televizního studia, redakčního výběru a někdy také bez obvyklých jazykových brzd. Mohou si poslechnout jeho argumentaci vcelku. To má svou hodnotu.
Současně je však potřeba vědět, co tento formát neumí. Neověří premiérovo číslo. Nezeptá se na chybějící souvislost. Neupozorní, že před minutou tvrdil něco obtížně slučitelného s právě pronesenou větou. A hlavně mu nedovolí prohrát vlastní spor.
Pravidelný monolog se tak může snadno proměnit v uzavřený informační okruh. Babiš pronese tvrzení, sám ho označí za pravdivé a nesouhlasnou reakci později použije jako další důkaz, že média vedou kampaň. Každá kritika potom potvrzuje původní obvinění. Takový systém je dokonale odolný proti faktům, protože i jejich předložení lze označit za útok.
Když se proti podobnému vystupování na jaře ozvali šéfredaktoři více než dvaceti českých médií, nepožadovali zákaz kritiky politiků. Žádali respektování role kritické žurnalistiky a upozornili na opakované paušální útoky. Jejich stanovisko shrnula Česká televize.
Nevěřme slepě médiím. Ani premiérovi
Nejhorší odpovědí na Babišovy útoky by bylo požadovat, aby veřejnost novinářům automaticky věřila. Neměla by. Média mají být kontrolována, jejich chyby připomínány a jejich práce poměřována přesností. Stejný metr však musí platit pro člověka, který stojí v čele vlády.
Premiér nemůže po občanech chtít, aby nevěřili redaktorům jen proto, že to řekl ve videu. Jeho funkce mu dává větší odpovědnost, nikoli vyšší nárok na pravdu. Jestli Seznam Zprávy lhaly, ukažte článek, větu a správný údaj. Jestli manipulovaly titulkem, vysvětlete přesně jak. Pokud nic takového nepřijde, zůstává pouze rozčilený monolog a několik urážek.
Andrej Babiš si může ve svém nedělním vysílání ponechat poslední slovo. Nemůže si však tímto způsobem přivlastnit poslední pravdu.
Když premiér tvrdí, že novináři lžou, není nutné stavět se automaticky na jejich stranu. Stačí po něm chtít důkaz. A dokud jej nahrazuje nálepkou, neměl by se divit, že mu někdo připomene: Do úst si tentokrát opravdu nevidíte vy, Andreji.
