Článek
Bezpečnostní pás pro ješitnost
Petr Macinka teď vysvětluje, že prezident a vládní představitelé nemohou letět společně z bezpečnostních důvodů. To je argument, proti němuž se těžko vede hospodská polemika. Bezpečnostní plány se přece nečtou nahlas do mikrofonu a nikdo soudný nechce zkoušet, zda by dvě nejvyšší ústavní funkce ve stejném letadle přežily cestu do Turecka jen díky dobré náladě.
Jenže načasování je téměř komické. Vláda už v dubnu vyčlenila armádní letadlo pro Andreje Babiše, Petra Macinku a Jaromíra Zůnu, zatímco prezident v seznamu nebyl. ČT24 tehdy popsala, že kabinet měl cestovní plán připravený dávno předtím, než se spor naplno rozhořel.
Bezpečnostní důvod tedy může být reálný. Jen se nápadně hodí do příběhu, v němž vláda měsíce hledala způsob, jak prezidenta z cesty vynechat. Až poté, co do věci vstoupil Ústavní soud, se z logistiky stala další fronta.
Státní letka jako manželská poradna
Ústavní soud vládě neřekl, aby se s Hradem objímala na letištní ploše. Uložil jí, aby prezidentovi účast na summitu umožnila, zajistila akreditaci a nebránila mu v cestě. Konečný výklad pravomocí přijde později. Ústavní soud zatím pouze zabránil tomu, aby se prezident stal nežádoucím pasažérem ve vlastní zahraniční politice.
Teď se ukazuje, jak daleko se česká politika dokáže dostat, když se dospělí lidé rozhodnou nesdílet ani uličku mezi sedadly. Jedna delegace, dva stroje, několik doprovodů a mezi nimi atmosféra, jako by šlo o rodiče po rozvodu, kteří se střídají u dítěte a hlídají, aby se nepotkali u výtahu.
Státní letadlo přitom není Babišovo služební auto ani prezidentský motocykl. Je to prostředek země, která se chystá na summit NATO mluvit o bezpečnosti, spojenecké důvěře a schopnosti držet při sobě. Česká verze jednoty zatím vypadá tak, že se nejvyšší představitelé raději rozdělí do různých kabin.
Když se z protokolu stane politická msta
Macinka má pravdu v jedné věci: bezpečnost je důležitá. Jenže právě proto by neměla sloužit jako poslední závěs, za který se schová osobní spor. Kdyby šlo jen o standardní ochranu ústavních činitelů, šlo by to vysvětlit věcně, klidně a bez celé série předchozích pokusů prezidenta odepsat jako přebytečnou položku.
Místo toho se z letu do Ankary stává pokračování domácí války jinými prostředky. Podle Novinek Macinka společnou cestu odmítá právě kvůli bezpečnosti, zatímco Hrad čeká na potvrzení prezidentského programu a řeší vlastní dopravu.
Není ostudou, že prezident a premiér nepoletí stejným letadlem. Ostudné je, že země potřebuje z bezpečnostního protokolu udělat náhradní řeč za politickou neschopnost. Spojenci v Ankaře možná ani nebudou vědět, kdo seděl v kterém stroji. Uvidí ale českou delegaci, která se naučila cestovat odděleně dřív, než se naučila působit společně.
„Žádný strach, pane prezidente. Kdyby v české letce náhodou nezbylo místo, kolegové z armády si jistě poradí. Třeba výsadkový letoun, přilba, pár popruhů a padák. Těch máme snad dost. A vstup do Ankary seskokem by byl konečně antré, které by odpovídalo úrovni celé české diplomatické výpravy.“
