Článek
Stát počítá zítřek na dluh
Česká politika má zvláštní vztah k budoucnosti. V kampani ji miluje. V rozpočtu ji zpravidla pošle na později. Všichni chtějí moderní školy, dostupné bydlení, rychlé tratě, silnou armádu, výzkum, digitalizaci i zdravé veřejné finance. Jen málokdo už chce říct, co se kvůli tomu nebude platit dnes.
Letošní rozpočet počítá se schodkem 310 miliard korun. Národní rozpočtová rada přitom uvedla, že takový návrh je v přímém rozporu s tehdejším zněním zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. To není drobná hádka ekonomů, kteří si nad tabulkou přehazují desetinné čárky. Je to zpráva o zemi, která umí velkoryse slíbit, ale hůř se ptá, kdo bude jednou splátku opravdu posílat.
Vlády samozřejmě rády tvrdí, že deficit jde na budoucnost. To je nejpohodlnější obal pro každou velkou částku. Jenže budoucnost není reklamní slogan. Pozná se podle toho, zda země buduje schopnosti, které vydrží déle než jedno volební období. OECD připomíná, že česká produktivita po pandemii prakticky stagnovala a rozdíl proti průměru vyspělých zemí zůstává výrazný. Na to nestačí přilepit cedulku „prorůstové“ k jakémukoli výdaji, který se zrovna nevejde do pokladny.
Finanční gramotnost se učí. Hlavně aby se o ní mluvilo
Často slýcháme otázku, proč se na základních školách neučí finanční gramotnost. Odpověď zní: učí. Jen tak nenápadně, roztříštěně a opatrně, že ji člověk snadno mine mezi procenty, občanskou výchovou a soutěží o nejhezčí plakát na téma rodinný rozpočet.
Česká školní inspekce před třemi lety testovala více než 25 tisíc žáků v oblastech od peněz a placení po daně a hospodaření domácnosti. Stát tedy ví, že tohle téma existuje. Ví, že se má učit. Má strategie, metodiky i pracovní skupiny. Jenže mezi tím vším pořád chybí obyčejná jistota, že dítě opustí školu s představou, co znamená úrok, rezerva, inflace, splátka a cena dluhu.
Výsledky dospělých jsou až příliš výmluvné. Podle letošního měření Ministerstva financí skutečně rozumí zkratce RPSN jen 26 procent lidí. Rozdíl mezi jedním procentem měsíčně a deseti procenty ročně dokázalo správně určit 28 procent respondentů. Tedy ani ne třetina lidí v zemi, kde hypotéka často rozhoduje o tom, zda rodina bude žít důstojně, nebo jen splácet.
To už není problém jednotlivce, který si měl lépe přečíst smlouvu. To je selhání státu, jenž umí občanům poslat daňové formuláře, ale neumí je pořádně vybavit na okamžik, kdy jim banka nabídne třicetiletý závazek.
Hypotéka jako tichý občanský průkaz
Je lákavé říct, že stát finančně gramotné lidi vlastně nepotřebuje. Že se mu hodí zaměstnanci, kteří chodí do práce, platí daně, splácejí hypotéku a nemají čas ani chuť ptát se, co se děje s jejich penězi. Taková teorie je až příliš uhlazená. Stát obvykle nebývá tak promyšlený. Horší je, že se bez podobného plánu obejde.
Systém sám odměňuje poslušné fungování. Člověk, který má vysoký nájem, dvě děti, úvěr a rezervu na dva týdny, nemá mnoho prostoru sledovat veřejné finance. Nemá chuť zkoumat, proč vláda nazývá dluhem investici, proč stát nešetřil v lepších letech a proč mu jednou zdraží hypotéka, podruhé energie a potřetí důchodový systém.
Hypotéka není vina ani známka občanského selhání. Pro většinu lidí je to jediná cesta k vlastnímu bydlení. Jenže společnost, která občany nechá vstupovat do takových závazků bez pevné finanční výbavy, si pěstuje generaci, jež umí pracovat, ale hůř se brání.
Budoucnost není položka na odklad
Finanční gramotnost nemá být jednou kapitolou v sešitě. Má být základní obrana člověka proti podvodům, laciným úvěrům i politickým pohádkám. Dítě nemusí v devíti letech počítat výnos státního dluhopisu. Mělo by ale jednou vědět, že peníze půjčené dnes nejsou zadarmo, že úrok není abstraktní slovo a že rozpočet, který se pořád schovává za příští rok, jednou narazí na vlastní strop.
Česko si zatím budoucnost trochu plete s kasičkou, z níž se dá kdykoli vybrat. Jenže každá kasička jednou zazvoní naprázdno. A pak už nepomůže ani nejhezčí vládní prezentace o tom, že se vlastně všechno dělalo pro děti.
