Český stát jako pacient, Babiš jako diagnóza. Lobkowicz volá po rychlém konci v politice

Jiří Lobkowicz se do Andreje Babiše nepustil pinzetou, ale kladivem. Na síti X napsal, že Babiš musí okamžitě odstoupit, a označil ho za „morální a politickou hnilobu“ země. To je slovník, který se v normální politické debatě snadno odsoudí jako přepálený. A právem. Veřejný prostor není skládka, kam lze házet jakýkoli obraz, jen když míří na protivníka.

Jenže kdybychom se zastavili jen u tónu, uděláme přesně tu chybu, která Babišovi vyhovuje. Přestaneme mluvit o podstatě a začneme řešit, zda se někdo vyjádřil dost uhlazeně. Lobkowiczova formulace je ostrá až na hraně. Ale spor, který tím znovu otevřel, není hysterický. Je velmi konkrétní.

Premiér České republiky je znovu pod drobnohledem Evropské komise kvůli možnému střetu zájmů. Reuters uvedl, že Komise žádá české úřady o informace k opatřením, která mají zabránit střetu zájmů kolem Babiše a firem spojených s Agrofertem. Babiš tvrdí, že svůj střet vyřešil nad rámec českého i evropského práva. Brusel mu tím dopisem říká něco jiného: dokažte to.

To je politicky devastující detail. Ne proto, že by dopis z Bruselu automaticky znamenal vinu. Neznamená. Ale protože se Česko opět dostává do situace, kdy státní aparát vysvětluje problém předsedy vlády.

Babišova obrana je známá: Agrofert nevlastní, akcie převedl, prospěch nemá, vše je podle pravidel. Kdyby šlo o běžného podnikatele, možná by taková věta stačila. U premiéra nestačí. Veřejná moc se nehodnotí jen podle právní konstrukce, ale i podle důvěry, že rozhodování státu není zatíženo soukromým zájmem člověka na jeho vrcholu.

Podle iROZHLASu chce Evropská komise po Česku objasnit pět oblastí. Jedna se týká trustu, do něhož Babiš převedl akcie Agrofertu, další mají mířit i na širší okruh firem a možných vazeb. To už není běžná úřední výměna papírů. To je test, zda se konflikt skutečně vyřešil, nebo jen přestěhoval do složitější právní krabice.

A právě tady Lobkowiczova metafora, jakkoli drsná, zasahuje citlivé místo. Babišův problém není izolovaná epizoda. Je to chronický stav české politiky. Vrací se po každých volbách, po každém novém fondu, po každém prohlášení, že teď už je vše čisté. Stát se pak místo řešení vlastních úkolů znovu a znovu zabývá tím, jestli jeho premiér není zároveň politickou autoritou i ekonomickým stínem nad miliardovým holdingem.

Transparency International dlouhodobě vede kauzu Babišova střetu zájmů jako jeden ze symbolů oligarchizace české politiky. S organizací lze v jednotlivostech polemizovat. Nelze ale popřít, že problém se táhne roky a že každé další „už je vyřešeno“ má kratší životnost než to předchozí.

Volání po Babišově konci v politice bude jeho tábor číst jako nenávist elit. Je to pohodlná obrana. Všichni proti nám, staré struktury zuří, média štěkají, Brusel tlačí. Tenhle příběh funguje, protože je jednoduchý a emočně výživný. Jenže demokracie nestojí na tom, že silný lídr přežije každé podezření. Stojí na tom, že moc nesmí být tak osobní, aby kvůli jednomu člověku ztrácely instituce neutralitu.

Babiš má právo se bránit. Má právo předkládat právní stanoviska. Má právo říkat, že je obětí politického boje. Ale veřejnost má stejně tak právo ptát se, proč má český stát opakovaně nést jeho soukromopolitický batoh. Proč se premiér země tak často dostává do situace, kdy se místo vládnutí řeší jeho firmy, fondy, dotace a dopisy z Bruselu.

Lobkowiczův útok je v tónu přestřelený. V diagnóze ale není mimo. Česká politika si příliš zvykla, že u Babiše se řeší věci, které by u jiného politika dávno znamenaly konec kariéry nebo alespoň ústup z první linie do doby, než se vše vyjasní. U něj se z toho stal provozní režim.

A to je nemocnější než jedna ostrá věta na sociální síti.

Babiš možná žádný zákon neporušil. Možná Brusel nakonec přijme české vysvětlení. Možná právníci dokážou, že konstrukce trustu obstojí. Jenže politická důvěra není razítko. Ta se ztrácí pomalu, vrstvu po vrstvě, až se země jednoho dne přistihne, že považuje trvalý střet zájmů za normální kulisu.

Pak už nejde jen o Babiše. Jde o stát, který si zvykl žít s diagnózou a tvářit se, že je to zdraví.