Článek
Vláda neudělala nulu. Jen z každé jedničky vyrábí stovku
Bylo by laciné tvrdit, že vláda Andreje Babiše za dosavadní část mandátu nepředvedla vůbec nic. Některé její kroky mají praktický smysl a občané je mohou pocítit.
Přesun poplatku za podporované zdroje energie z faktur pomohl snížit cenu elektřiny. Nízkopříjmovým živnostníkům se snížily odvody. Praktičtí lékaři mohou od července předepisovat přibližně 1200 dalších léčiv, což může části pacientů ušetřit návštěvu specialisty. Pokračuje muniční iniciativa pro Ukrajinu, byť bez českého finančního příspěvku, a ministerstvo zahraničí během krize na Blízkém východě zajistilo repatriaci více než 1500 lidí. Vláda také připravila podporu dostupného bydlení, úpravy stavebního práva a investice do zdravotnictví.
To nejsou zanedbatelné věci. Kabinet je podrobně vyjmenoval při svém pololetním hodnocení a některé lze bez stranického nadšení uznat.
Jen je třeba oddělit tři různé kategorie: co vláda skutečně dokončila, co teprve navrhla a co jednoduše pokračuje z předchozích let. Podepsaný záměr není postavený dům. Projednávaný zákon není fungující systém. A dálnice, nemocniční pavilon nebo železnice nevzniknou za šest měsíců jen proto, že se u nich vyměnila osoba držící nůžky. Laicky řečeno, když manželce slíbím, že ji postavím dům, tak to neznamená, že už mám objednané dělníky. Pořád to jsou jenom slova.
Babišova vláda má přesto zvláštní schopnost započítat si nejen snesené vejce, ale také kuře, slepici a budoucí drůbežárnu. Každý zahájený proces se v prezentaci mění v historický výsledek. Naopak každý problém je ještě stále dědictvím Petra Fialy.
Elektřina zlevnila. Účet pouze změnil obálku
Nejviditelnější úspěch vlády je zároveň nejlepší ukázkou jejího politického kouzelnictví. Domácnostem a firmám zmizel z faktur poplatek na podporované zdroje energie. Úleva je skutečná a pomohla také snížit inflaci. Česká národní banka spočítala, že samotná změna srazila lednovou inflaci o 0,4 procentního bodu.
V červenci dosahovala meziroční inflace 1,7 procenta. To je dobrá zpráva, i když vláda cenovou hladinu neřídí joystickem ze Strakovy akademie. Podílí se na ní měnová politika České národní banky, vývoj energií, potravin, kurzu i světových cen. Kabinet může některé vlivy zesílit nebo oslabit, nemůže si však přivlastnit celý hospodářský cyklus jako obecní lavičku.
A hlavně: příspěvek na podporované zdroje nezanikl. Pouze se přesunul z účtu za elektřinu do státního rozpočtu. Rozhodnutí vlády zvýšilo jeho zatížení přibližně o dalších sedmnáct miliard korun. Celkem má stát tuto podporu financovat více než 41 miliardami. Občan tedy položku přestal platit jako odběratel, nikoliv jako daňový poplatník. Ano, mnozí z vás řekou: „Ale tím se mi daně nezvýšily, takže platím méně“. No, záleží na tom, jak se na to díváte…Když vám řeknu, že úroky z vaší hypotéky nemusíte platit, ale zaplatí je až vaše děti, je to OK? To je dost podobné!
Takže politicky je to výborný obchod. Nižší fakturu člověk vidí okamžitě. Vyšší státní dluh je rozmazaný mezi miliony lidí a budoucí roky. Vláda může ukázat na úsporu, zatímco náklad se rozpustí v rozpočtu jako kostka cukru v čaji.
Právě v tom spočívají levnější sny této vlády. Nic nemusí zdražit, pokud se účet schová do jiné kapsy. Teprve později občan zjistí, že všechny kapsy jsou součástí stejných kalhot.
Rozpočtová odpovědnost skončila u volebního plakátu
Kabinet schválil rozpočet se schodkem 310 miliard korun. Národní rozpočtová rada dospěla k závěru, že je návrh v přímém rozporu se zákonnými pravidly a překračuje závazný výdajový rámec. Nešlo jen o opoziční nálepku, ale o stanovisko nezávislé instituce zřízené právě ke kontrole veřejných financí.
Dosavadní hospodaření přitom není katastrofické. Na konci července činil schodek 176,6 miliardy korun, což bylo sice meziročně o 8,5 miliardy více, ale současně šlo o druhý nejlepší červencový výsledek za posledních pět let. Příjmy rostly rychleji než běžné výdaje. I tady je tedy namístě poctivost: stát se dosud nerozpadá a vláda nepropaluje peníze tempem, které by odpovídalo její rétorice.
Problém leží jinde. Koalice oslabuje pravidla ve chvíli, kdy se do nich sama nevejde. Místo aby přiznala, že současně chce nižší daně, vyšší platy, levnější energie, větší investice, důchody i obranu a že všechny tyto položky nelze zaplatit jednou EET, hledá účetní průchody.
Babiš dokáže nabídnout prakticky všechno, protože každé skupině ukáže jinou část tabulky. Rodinám daňové slevy, seniorům valorizaci, firmám levnější energii, vojákům vyšší platy, řidičům stabilní známku a krajům nové stavby. Součet se ukáže až ve státním rozpočtu. Tam už premiér přestává být rozdávajícím manažerem a mění se v archeologa, který právě objevil finanční spoušť předchozí vlády. A osobně, dost pochybuju, že takto kdysi vedl svůj byznys, protože bychom už o Agrofertu dávno mluvili jen jako o firmě v likvidaci.
Vina má stále jméno Fiala
Každá vláda dědí chyby, závazky a rozestavěné projekty. Fialův kabinet zanechal podhodnocené výdaje, problematický návrh rozpočtu i několik nedotažených reforem. Babiš má právo přesně ukázat, co převzal.
Nemůže však předchozí vládu používat jako časově neomezenou záruční lhůtu.
Na pololetním hodnocení dostal premiér jednoduchou otázku: co se jeho kabinetu nepovedlo? Místo konkrétního neúspěchu následovala obrana vlastního programu, výpady proti médiím a připomínání minulého kabinetu. Právě v takové chvíli se nepozná kvalita komunikačního oddělení, ale schopnost vlády přijmout odpovědnost.
Babišův politický systém totiž nezná vlastní prohru. Když inflace klesne, zařídila to vláda. Když schodek roste, zanechal ho Stanjura. Když se podaří pokračovat v rozestavěné dálnici, vláda maká. Když se projekt opozdí, minulý kabinet ho špatně připravil. Když se novinář ptá na rozpor, není objektivní. Když prezident nesouhlasí, hraje si na opozici. Když rozhodne soud, stává se politickým aktivistou.
Takový svět je pro vládnutí nesmírně pohodlný. Premiér v něm může být autorem všech dobrých zpráv a pouhým svědkem všech špatných.
Motoristé měli Babiše hlídat. Naučili se mu kývat
Největším zklamáním vlády přitom není ANO. Andrej Babiš se chová přibližně tak, jak se choval vždy: centralizuje pozornost, rozdává politické úkoly, vytváří konflikty a současně se prezentuje jako jediný člověk schopný je vyřešit.
Mnohem zajímavější je proměna Motoristů. I když o nich nemohu mluvit vlastně jako o zklamání, to by totiž naznačovalo, že jsem od Motoristů něco čekal. Nečekal! Ale průšvih to teda je.
Do voleb vstupovali jako pravicová síla požadující menší stát, méně regulace a vyrovnaný rozpočet. Pro rok 2026 počítali se schodkem 225 miliard korun a do roku 2029 slibovali téměř vyrovnané hospodaření. Odmítali také návrat povinné elektronické evidence tržeb. Po vstupu do vlády podpořili rozpočet s deficitem 310 miliard a spolupodepsali se pod EET 2.0.
To není drobný koaliční kompromis. To je situace, kdy volební program vystoupí na první zastávce a ministerská limuzína pokračuje bez něj.
Motoristé měli být pravicovou brzdou Babišova rozhazování. Stali se jeho airbagem: při každém nárazu pohltí část kritiky, aby premiér mohl pokračovat. ANO získalo jejich hlasy pro rozpočet a EET, Motoristé za to dostali prostor bojovat s prezidentem, soudy, novináři, kulturní obcí a klimatickou politikou.
Tak vzniká pseudopolitická strana. Ne proto, že je malá nebo nová, ale protože nahrazuje správu země výrobou kulturních konfliktů. Místo výsledků dodává rozhořčení. Místo odpovědnosti identitu. A místo schopnosti říct silnějšímu partnerovi ne předvádí tvrdost vůči každému, kdo nesedí u koaličního stolu.
Více skandálů než státnického klidu
Petr Macinka může oprávněně uvádět zvládnuté repatriace nebo posílení ekonomické diplomacie. Současně však proměnil vztah s prezidentem v dlouhý osobní konflikt a předběžné rozhodnutí Ústavního soudu o Pavlově účasti na summitu NATO označil za politický aktivismus a doklad úpadku právní kultury.
Ministr kultury Oto Klempíř po vypískání ve Strážnici mluvil o buranství, alkoholu a možné ztrátě dotací pro festival. Kritiku nové kulturní politiky provázely výhrady profesních organizací i krajů, že s nimi resort dokument dostatečně neprojednal.
A Filip Turek, kterého prezident odmítl jmenovat ministrem, dostal alespoň funkci vládního zmocněnce. Od té doby se jeho jméno objevovalo v souvislosti se střetem jeho vozu se zdravotnickým převozovým autem – vinu měla určit policie – a se starším videem, na němž házel jogurty u chráněné zříceniny Baba. Nejnebezpečnější není samotný výčet. Politik může chybovat a staré hlouposti nemusí automaticky rozhodovat o jeho budoucnosti.
Podstatná je reakce. Z každé kritiky se u Motoristů stává útok elit, médií, aktivistů nebo Hradu. Omluva působí jako zakázaná emisní norma a sebereflexe jako bruselská regulace. Strana, která slibovala dospělý stát, reaguje na nepříjemnosti způsobem partičky, která právě zjistila, že její video uvidí také rodiče.
Počet kauz už dávno převyšuje množství důvodů, proč Motoristé ve vládě původně měli být. A Babišovi to vyhovuje. Dokud se veřejnost zabývá Macinkovou válkou s prezidentem, Klempířovým publikem nebo Turkovým jogurtem, méně času zbývá na otázku, proč údajní rozpočtoví jestřábi hlasují pro stamiliardové schodky.
Účet za vládu se nevystavuje jen v korunách
Dosavadní Babišův kabinet tedy není možné poctivě popsat ani jako úplné selhání, ani jako zázračnou opravnu republiky. Přinesl několik konkrétních úlev, pokračoval v užitečných projektech a zvládl některé krizové situace. Současně přesouvá náklady do rozpočtu, oslabuje finanční pravidla a z každé pochybnosti vyrábí střet s nepřítelem.
Jeho největším produktem zatím není zákon ani dálnice. Je jím atmosféra permanentní kampaně, ve které má každá zpráva hrdinu a viníka. Hrdina se jmenuje vláda. Viník se podle potřeby jmenuje Fiala, Brusel, Hrad, soud, opozice nebo média.
Motoristé do tohoto systému nevnesli korekci. Vnesli pouze hlasitější výfuk.
Vláda má před sebou ještě většinu mandátu a může mnohé napravit. Musela by však přijmout nepříjemnou skutečnost, že odpovědnost nezačíná pochvalou za úspěch, nýbrž přiznáním ceny. Levnější elektřina zaplacená z rozpočtu není zdarma. Nižší daň krytá dluhem není úspora. Koaliční klid vykoupený ztrátou programu není stabilita.
Aktuální vláda nám zatím dala několik skutečných úlev a velké množství příslibů. Především však zdokonalila starou politickou službu: sen dostane občan dnes, účet stát odloží na zítřek a viník je připraven už od včerejška.
