Článek
Křeslo obsazené před příletem
Vláda rozhodla, že českou delegaci v Ankaře povede premiér Andrej Babiš a doplní jej ministři Jaromír Zůna a Petr Macinka. V oficiálním sdělení Úřadu vlády o prezidentovi ani není řeč. Jako by se měl objevit až po titulcích, z povinnosti a s cedulkou „host navíc“.
Jenže prezidentova účast není pozvánka, kterou lze zastrčit mezi tiskové materiály a potvrdit, až když se připomene soud. Ústavní soud vládě předběžným opatřením uložil, aby Pavlovi cestu umožnila, zajistila akreditaci a nijak mu nebránila. Neurčil zatím, kdo má v dlouhodobém sporu právně navrch. Připomněl ale, že stát se nemá řídit metodou „nejdřív ho vyškrtneme, pak uvidíme“.
Vláda tak může trvat na svém pojetí vedení delegace. Nemůže se ale tvářit, že prezident má být rád za to, že po právním zásahu dostal zpátky židli, která mu byla předtím odsunuta ze stolu.
Couvnutí jako státní strategie
Babišova naděje, že si to prezident ještě rozmyslí, má v sobě zvláštní politickou poezii. Nejdřív se měsíce hledá důvod, proč hlava státu na summit vlastně nepatří. Pak se spor dostane k Ústavnímu soudu. Poté soud řekne, že prezidentovi v cestě stát nesmíte. A nakonec se čeká, zda se prezident unaví a ustoupí sám.
To by byl pro vládu ideální konec. Žádný další spor, žádné nepohodlné otázky, žádný prezident v záběru. Jen premiér v čele, ministři po stranách a doma spokojené vysvětlení, že se přece nikomu nebránilo. Prezident se prý rozhodl dobrovolně.
Jenže dobrovolnost má své hranice. Když člověku nejprve zabouchnete dveře, pak je na příkaz soudu pootevřete a ještě doufáte, že zůstane na chodbě, nevytváříte kompromis. Vytváříte kulisu, v níž má druhá strana nést odpovědnost za váš vlastní konflikt.
Vedoucí není cedulka na kufru
Spor o vedení delegace může na první pohled působit jako hádka o titulky, pořadí při příchodu do sálu a velikost vlaječky před mikrofonem. Jenže nejde o maličkost. Vedoucí delegace rozhoduje o rytmu účasti, pořadí schůzek i o tom, kdo navenek nese hlavní politický hlas země.
Právě proto Pavel tvrdí, že je jako prezident automaticky vedoucím delegace, zatímco Macinka říká, že z předběžného opatření nic takového neplyne. Průběh jejich sporu shrnula ČT24, která připomněla i zavedenou praxi účasti českých prezidentů na summitech Aliance.
Absurdní rozměr celé konstrukce pak dobře vystihl Český rozhlas: podle vládního pohledu má delegaci vést premiér, ale protokolárně v ní zároveň stojí nejvýše prezident. Česká diplomacie tak vyrábí model, v němž může být hlava delegace vedena vlastním členem. To už není ústavní jemnost. To je politický hlavolam z krabičky od cereálií.
Nejde o Babišovo vítězství
Premiér má plné právo hájit politiku své vlády na summitu NATO. Prezident má stejně plné právo být na zásadním bezpečnostním jednání, kde Česko zastupuje navenek. Problém není v tom, že by se v Ankaře objevili oba. Problém je v tom, že se vláda snaží z normální součinnosti udělat výjimku, kterou má prezident přijmout s omluvou.
Babiš může vést vládní delegaci. Neměl by ale propadat dojmu, že tím získal právo čekat, až nejvyšší ústavní činitel sám odstoupí stranou, aby mu nepřekážel v obrazu vítězného premiéra.
Na summit NATO se nejezdí pro osobní trofeje. A pokud tam Česko vyšle premiéra, prezidenta a jejich vzájemnou nechuť, bude nejviditelnějším členem delegace právě ta poslední položka.
