Článek
Tiskovka není premiérův obývák
Andrej Babiš se na tiskové konferenci po jednání vlády nejprve sám zeptal, co by se jej kdo chtěl ptát na Agrofert. Když Nora Fridrichová položila konkrétní dotaz na dotace ve výši 205 milionů korun a připravovanou novelu zákona o střetu zájmů, premiér zopakoval, že Agrofert dávno nevlastní, stihl zaútočit na advokáta Jana Rozehnala a odešel. Doslova to zachycuje oficiální přepis Úřadu vlády.
Je v tom téměř dokonalá malá politická groteska. Premiér nejdřív otevře dveře, pak se podiví, že za nimi stojí otázka, a nakonec se urazí, že není dekorativní. Kdyby se Babiš chtěl vyhnout nepříjemné debatě, mohl prostě říct, že na ni odpoví jindy. Jenže on raději zvolil svůj oblíbený manévr: z věcného dotazu udělat osobní konflikt.
To je snadné, hlavně když se člověk pohybuje v prostředí, kde mu většina lidí přikyvuje a ministři čekají, až domluví. Jenže tisková konference není rodinná porada ANO. Je to veřejný prostor. A premiér v něm není host, kterému se nesmí pokazit nálada. Je to člověk, který má odpovídat.
Dotace nejsou soukromé kapesné
Otázka Fridrichové nebyla žádná novinářská provokace pro kamery. Mířila na veřejné peníze a na zákon, který má chránit stát před situací, kdy se politická moc potká příliš těsně se soukromým byznysem.
iROZHLAS popsal, že české úřady znovu vyplácejí Agrofertu zemědělské dotace, zatímco Evropská komise je kvůli prověřování možného střetu zájmů premiéra zatím neproplácí. To není malichernost. Jestli Brusel peníze nakonec neuzná, nevznikne ztráta v účetnictví holdingu. Zůstane českému státu. Tedy lidem, kterým vláda každý rok vysvětluje, proč se musí šetřit.
Do toho přichází poslanecký návrh, který by u firem členů vlády omezil zákaz dotací a veřejných zakázek jen na resort, jejž daný člen kabinetu přímo řídí. Nárokové zemědělské dotace by se z omezení vyňaly úplně, jak uvedla ČT24. Tady opravdu není důvod tvářit se, že novinářka ruší premiéra při důležitější práci. Tohle důležitější práce je.
Babiš může tvrdit, že střet zájmů vyřešil. Má na to právo. Ale otázky tím nemizí. A už vůbec nemizí povinnost vysvětlovat, proč mají pravidla začít vypadat mírněji právě ve chvíli, kdy z nich může těžit firma, kterou premiér založil a s níž je jeho politický příběh spojený pevněji než většina jeho předvolebních slibů.
Premiér je placený, ne pomazaný
V české politice se občas zapomíná na banální skutečnost. Andrej Babiš není panovník, který se zjevuje lidu jen tehdy, když mu to vyhovuje. Je předseda vlády. Jeho úřad, aparát, ochranka, tiskové konference i plat jsou placeny z veřejných peněz.
A veřejné peníze nejsou abstraktní mlha. Jsou to daně zaměstnanců, živnostníků, zdravotních sester, řidičů, učitelů i novinářů. Lidé platí stát také proto, aby se mohli přes média ptát, co se s jejich penězi děje. Nora Fridrichová se tedy neptala jako vetřelec, který se vloupal do Strakovy akademie zadním vchodem. Ptala se jako novinářka ve veřejném zájmu.
Premiér samozřejmě nemá povinnost užít každou otázku jako příležitost k hodinové přednášce. Může odpovědět stručně, může nesouhlasit, může říct, že údaje nejsou přesné. Ale odejít od otázky na peníze spojené s vlastním bývalým holdingem a zanechat po sobě jen urážku, to není státnické gesto. To je úhybný krok člověka, který ví, že nejnepříjemnější otázky nejsou ty hlasité. Jsou to ty přesné.
Útěk není odpověď
Babišova politika stojí na představě, že on jediný rozumí státu jako firmě. Jenže i firma musí jednou za čas otevřít účetnictví, vysvětlit pohyby na účtu a odpovědět, proč se pravidla mění právě pro lidi blízké vedení.
Premiér může být unavený, podrážděný nebo přesvědčený, že se ho média ptají nefér. To všechno je lidské. Jenže funkce předsedy vlády není placená za lidskou pohodlnost. Je placená za odpovědnost.
Fridrichová se zeptala. Babiš odešel. A právě v té jednoduché scéně je vidět víc než v deseti vládních tiskových zprávách. Moc si zvykla, že může mluvit, kdy chce. Demokracie ale funguje jen tehdy, když musí také poslouchat.
