Článek
Přihláška na NATO pro prezidenta
Nejvýstižnější větu celé grotesky pronesl Andrej Babiš. Ministr zahraničí prý pošle „přihlášku na NATO“ a prezident Petr Pavel bude členem delegace i s doprovodem. Jako by nešlo o hlavu státu, ale o opožděného účastníka školního zájezdu, kterému cestovní kancelář milostivě doplní jméno na seznam. Popsala to ČT24.
Je to vlastně hezky názorné. Vláda prezidenta nejprve z delegace vynechá. Pak Ústavní soud řekne, že mu v cestě nesmí bránit. A nakonec se kabinet tváří, že se nic nestalo, jen je potřeba vyplnit ještě jeden formulář.
Takto se z ústavního sporu vyrábí turistická administrativa. Prezident dostane akreditaci, doprovod, možná i visačku na kufr. Jen se tak nějak vytrácí otázka, proč se vůbec muselo dojít až do chvíle, kdy se o jeho přítomnosti nestará dohoda mezi institucemi, ale soudní usnesení.
Vedoucí zájezdu není ten, kdo drží seznam
Pavel na to reagoval po svém. Řekl, že pokud je prezident součástí delegace, je jejím vedoucím, a že o své účasti na programu rozhoduje sám. To není konečný výklad Ústavy, ale jasný vzkaz Macinkovi: ministr zahraničí není člověk, který prezidentovi rozděluje roli podle toho, zda se mu zrovna hodí do politického aranžmá. iROZHLAS citoval Pavla stejně přímo.
Macinka si zjevně představoval zahraniční politiku jako zájezdovou kancelář. Vláda objedná autobus, ministr sestaví itinerář a prezident dostane sdělení, zda se smí zastavit na hlavním programu, nebo jen na neformální večeři. Jenže diplomatická reprezentace země není výlet, kde se účastníci rozsadí podle toho, kdo komu ráno zvedl telefon.
Na summitu NATO se nehraje o to, komu patří lepší židle. Hraje se o to, zda Česko dokáže navenek působit jako stát, který rozumí vlastním institucím. A v tomhle směru ministr zahraničí zatím předvádí hlavně schopnost přeměnit každý spor v osobní blokádu.
Mapu nedrží Pavel ani Macinka
Ústavní soud nijak nerozhodl, že Pavel má navždy a automaticky vést každou delegaci. Uložil ale vládě, ministru zahraničí i ministerstvu, aby prezidentovi účast na ankarském summitu umožnili, zajistili akreditaci a nebránili mu v cestě. Zároveň zdůraznil, že konečný verdikt o kompetencích přijde až v řádu měsíců. Ústavní soud tím zachoval dosavadní praxi, nikoli osobní vítězství jedné strany.
A právě to je na celé věci nejpodstatnější. Mapa neleží na Hradě ani v Macinkově pracovně. Leží v Ústavě, která prezidentovi svěřuje zastupování státu navenek a vládě výkonnou moc. Její text není návodem, jak druhou stranu odstavit, ale jak zabránit tomu, aby se stát rozpadl na soupeřící kanceláře.
Macinka chtěl z Pavla udělat účastníka zájezdu. Jenže prezident není zavazadlo, které se dá přibalit až po zásahu soudu. A ministr zahraničí by měl konečně pochopit, že jeho práce nezačíná u seznamu hostů, ale u schopnosti zastupovat zemi bez toho, aby z ní dělal kulisu pro vlastní uraženost.
