Článek
Mosty nejsou soukromý majetek ministra
Petr Macinka kdysi napsal, že je připraven s prezidentem „spálit mosty“. Nešlo o hospodský výkřik po třetím pivu, ale o zprávy ministra zahraničí adresované prezidentskému okolí v době sporu o Filipa Turka. Hrad tehdy zveřejnil, že Macinka spojoval budoucí vztahy s prezidentem s Turkovo jmenováním do vlády. Jak později uvedla ČT24, ministr to hájil jako politické vyjednávání.
To je hezký výraz. Politické vyjednávání zní dospěle, zkušeně a skoro státnicky. Jenže když se v překladu ukáže, že jeden ústavní činitel naznačuje druhému: buď ustoupíš, nebo zničím podmínky pro spolupráci, nepřipomíná to vyjednávání. Připomíná to dítě, kterému vzali hračku a ono se rozhodlo, že ji teď nesmí mít nikdo.
Macinka se může s Pavlem nesnášet. Může mít pocit, že prezident překračuje své role, může mu vadit jeho postoje i styl. To všechno do politiky patří. Jenže ministr zahraničí není předseda fanklubu Motoristů. Je to člověk, který má hlídat, aby osobní nevraživost nepoškodila stát. A přesně tady se rozdíl mezi politikem a dítětem bez hračky stává bolestně viditelným.
Ticho není zahraniční politika
Podle zjištění webu HlídacíPes se po Macinkově nástupu výrazně omezilo předávání zápisů, depeší a koordinačních materiálů z Černínského paláce na Hrad. Informace mají podle diplomatických zdrojů proudit hlavně neformálně, podle osobních vazeb a odvahy jednotlivých velvyslanců.
Je fér dodat, že veřejnost nevidí do každé diplomatické depeše a nemá na stole písemný rozkaz s razítkem „Hrad ignorovat“. Právě proto je ale znepokojivé, když taková svědectví přicházejí od lidí z diplomatického prostředí. Zahraniční politika nemůže stát na osobních kanálech, náhodných telefonátech a na tom, kdo se zrovna rozhodne riskovat nelibost ministra.
Prezident není přebytečný host, kterého lze odpojit od informací, když se zrovna nehodí do vládního obrazu. Ústava mu dává roli při zastupování státu navenek, při jmenování vedoucích zastupitelských misí i v dalších zahraničních otázkách. Vláda samozřejmě nese politickou odpovědnost a určuje směr. To jí ale nedává právo proměnit diplomacii v trestnou lavici pro prezidenta, kterého nemá ráda.
Dospělí lidé si stát neberou jako hračku
Nejhorší na celé věci není spor mezi Macinkou a Pavlem. Spory mezi Hradem a vládou jsou součástí demokracie. Někdy jsou dokonce zdravé, protože připomínají, že moc nemá být jen jedna a bez odporu. Tristní je něco jiného: že ministr zahraničí může osobní konflikt povýšit na provozní princip celé diplomacie.
Když se přestanou sdílet podklady, když se zastaví běžná koordinace a když se lidé v zahraniční službě začnou rozhodovat, komu co mohou poslat, neodnese to Petr Pavel. Neodnese to ani Petr Macinka. Odnese to Česko. V Bruselu, ve Washingtonu, v Kyjevě i tam, kde má český velvyslanec vysvětlovat, co vlastně jeho země chce.
Voliči Motoristů mohou Macinkovi tleskat za to, že se nebojí Hradu. Jen by si měli položit otázku, zda si zvolili ministra, který se nebojí říkat nepříjemné věci, nebo ministra, který si kvůli uraženosti dovolí riskovat funkčnost státu.
Stát není soukromá hračka. A člověk, který řídí diplomacii, by to měl vědět dřív, než začne zjišťovat, kolik mostů lze spálit, aniž by se pod ním propadla celá země.
