Článek
Terorista není slovo pro nepohodlného souseda
O ekologii se dá vést tvrdý spor. Lze Hnutí Duha vytýkat konkrétní kampaně, napadat jeho postoje k jádru, přehradám, lesům i větrným elektrárnám. To je politika. Petr Macinka ale organizaci označil za teroristickou a Filip Turek ji spojil s úmrtími při povodních. Hnutí se po marných předžalobních výzvách obrátilo na soud, jak uvedla ČT24.
Soud má rozhodnout, zda šlo o výroky za hranou. Politická pointa je však vidět už teď. Terorismus není nadávka pro lidi s transparentem, kteří člověku lezou na nervy. Ministerstvo vnitra jím rozumí ideologicky motivované násilí. Ministr zahraničí by měl vědět, že mezi občanským sdružením a teroristickou skupinou neleží jen rozdíl v názoru. Leží mezi nimi celý slovník reality.
Macinka se nyní brání tím, že Hnutí Duha neví, jak na sebe upozornit, a mělo by raději založit zelenou stranu a prohrát volby. Jenže občanská organizace není nepovedená politická strana. Právě naopak. Má stát vedle moci, tlačit na ni, kontrolovat ji a dělat jí potíže, aniž by musela každý čtvrtý rok žádat o volební důvěru.
Dotace nejsou prodloužená ruka uraženosti
Filip Turek v celém příběhu přidal druhý tón: veřejné peníze. Hnutí Duha po oznámení demonstrace vzkázal, že už nedostane ani korunu. Později se chlubil svým vlivem na dotace a tím, že ekologičtí aktivisté budou mít napříště „smůlu“.
To je pozoruhodná představa výkonu veřejné funkce. Nejdřív se organizace označí za problém. Pak se naznačí, že problém má být řešen přes financování. A nakonec se to podá jako důkaz politické síly.
Jenže dotace nejsou kapesné ministra ani odměna za správný názor. Statut Státního fondu životního prostředí říká jasně, že o prostředcích rozhoduje ministr a rada fondu je poradním orgánem. Turek navíc podle Seznam Zpráv neměl pravomoc rozhodovat o dotaci, kterou Hnutí Duha kriticky zmínil; přes fond ani nešla.
To ovšem není uklidňující. Spíš naopak. Člověk, který se tváří, že může kritika odstřihnout od peněz, ačkoli na to nemá přímý nástroj, neukazuje rozhodnost. Ukazuje chuť vládnout způsobem, v němž se veřejná správa plete s komentářovou sekcí na sociálních sítích.
Stát nemá mluvit jazykem deratizace
Na Turkovi a Macinkovi není nejhorší jejich vztah k ekologům. Lidé ve vládě nemusejí milovat aktivisty, stejně jako aktivisté nemusí obdivovat vládu. Horší je jazyk, který z oponenta dělá teroristu, parazita nebo člověka, jemuž je vhodné připomenout dotační kohoutek.
Takový jazyk nezačíná diktaturou. Začíná pohodlností. Nejprve se odpůrce zesměšní. Potom se mu přisoudí nebezpečný úmysl. Nakonec se veřejnosti vysvětlí, že si vlastně nezaslouží stejné zacházení jako ostatní. Všechno pod hlavičkou „otevřené politiky“, která se nebojí říkat věci natvrdo.
Jenže říkat věci natvrdo není totéž jako rozbíjet význam slov. A státní peníze nejsou kladivo na každého, kdo svolá demonstraci nebo podá připomínku k úřadu.
Žaloby Hnutí Duha nejsou důkazem, že se ekologie neumí pohádat. Jsou zkouškou, zda se v Česku ještě rozlišuje mezi ostrou kritikou a politickým návodem, jak z občanských oponentů udělat nepřátele státu. Macinka poslal Duhu mezi teroristy, Turek ji postavil k dotačnímu kohoutku. Soud teď dostal práci, kterou měli oba politici zvládnout sami: připomenout jim, že veřejná moc není hračka pro uražené.
