Článek
Přítěž má v politice různou váhu
Petr Macinka vstoupil do sporu o cestu na summit NATO jako muž, který si chtěl vyřídit účet s prezidentem. Jenže zahraniční politika není garážová debata ani stranický podcast. Když ministr zahraničí začne vypadat jako osobní mluvčí koaliční zášti, dřív nebo později se z něj stane problém i pro ty, kteří ho původně pustili ke stolu.
Vláda nejprve vyčlenila armádní letadlo do Ankary pro Andreje Babiše, Petra Macinku a ministra obrany Jaromíra Zůnu, zatímco prezident Petr Pavel v seznamu chyběl. Podle iROZHLASu to vyplývalo z přílohy vládního usnesení o letecké přepravě ústavních činitelů. Babiš tehdy tvrdil, že není logické, aby prezident jel spolu s vládní delegací.
Jenže logika se v politice měří i důsledky. A tady začalo být brzy jasné, že Macinka nepřináší Babišovi klid, ale zátěž. Prezidenta tím neoslabil. Spíš mu nabídl ideální pozici: Pavel může působit jako rozumný dospělý, který nechce hádku, zatímco ministr zahraničí vypadá jako člověk, jenž si spletl summit NATO s pokračováním domácího sporu o Motoristy.
Pavel odmítl hrát Macinkovu hru
Pavel udělal přesně to, co bylo pro Macinku nejhorší. Nezačal se s ním přetlačovat. Podle ČT24 řekl, že věc patří mezi prezidenta a premiéra, nikoli mezi něj a ministra zahraničí, kterého označil za podřízeného premiérovi a vykonavatele vládní politiky. To je zdvořilejší verze sdělení: pane ministře, nejste hlavní hráč.
A tím se spor přepočítal. Pro Pavla je Macinka přítěž jen na první pohled, protože ho nutí bránit ústavní roli hlavy státu. Politicky mu ale pomáhá. Čím ostřeji Macinka vystupuje, tím snáz prezident připomíná, že nejde o jeho ego, ale o instituci. Pro Babiše je Macinka těžší. Premiér potřebuje na summitu NATO působit jako muž, který umí jednat s aliancí, s Američany i s Hradem. Místo toho táhne koaličního partnera, který z diplomacie dělá vnitropolitickou odvetu.
A pro stát? Tam je účet nejdražší. Česká republika vysílá před spojenci signál, že se doma neumí shodnout ani na tom, kdo ji má reprezentovat na vrcholné alianční schůzce. NATO přitom summit v Ankaře plánuje na 7. a 8. července, tedy v době, kdy se bude řešit bezpečnost, obranné výdaje a vztah aliance k Americe. To není školní výlet, kde se řeší, kdo sedí u okénka.
Babiš počítá náklady
Macinka už mezitím sám navrhl, aby vláda s rozhodnutím o delegaci počkala až do druhé poloviny června. Podle Českých novin argumentoval tím, že summitu předcházejí důležitá alianční jednání a termín pro nahlášení delegace je až na konci června. To může znít jako technická opatrnost. Politicky to ale působí také jako ústup z původní jistoty.
Babiš zatím oficiálně nikoho přes palubu nehodil. Ale už samotné čekání je pro Macinku nepříjemné. Kdyby premiér opravdu věřil, že prezident nemá v Ankaře co dělat a ministr zahraničí je pevnou součástí vítězné sestavy, nebylo by co odkládat. Jenže Babiš dobře ví, že přímý střet s Pavlem mu může vyrobit kompetenční spor, obraz zbytečné malosti a otázky, proč se vláda na prahu summitu zabývá hlavně sama sebou.
Tady se dá přítěž rozpočítat docela přesně. Macinka je přítěží pro Pavla jen procedurálně. Pro Babiše už politicky. Pro stát reputačně. A pro občany prakticky, protože platí vládu, která má řešit obranu, diplomacii a bezpečnost, ne mocenské hry kolem jména na palubním seznamu.
Předseda vlády si možná začíná uvědomovat, že Macinkova užitečnost má limit. Jako koaliční symbol se hodí. Jako permanentní konflikt s Hradem se prodražuje. A jestli nakonec do Ankary pojedou Pavel i Babiš, bude to pro prezidenta víc než cestovní úspěch. Bude to důkaz, že v politice někdy stačí nechat protivníka mluvit dost dlouho.
Pak se přítěž přihlásí sama.
